Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – Manchesteru United
  • Úvod
  • Blog
  • Legendární jedenáctka – Ole Gunnar Solskjaer
Blog Legendy Redaktorské správy Slider

Legendární jedenáctka – Ole Gunnar Solskjaer

Ole Gunnar Solskjaer se narodil 26. února 1973 v Norském Kristiansundu. Než se dostal do Anglie, hrával Ole za norské kluby Clausenengen a Molde. Do Manchesteru United přestoupil v roce 1996 za 1,5 mil. £. Zde získal přezdívku Zabiják s dětskou tváří (The Baby-faced Assassin), odehrál za klub 366 zápasů ve kterých vstřelil 126 gólů. Byl označován za super náhradníka pro svou vlastnost naskočit do zápasu jako střídající hráč a vstřelit gól. Oleho největší okamžik nastal v nastaveném čase finále Ligy mistrů v roce 1999, kdy svým gólem toto finále rozhodl.

Klubová kariéra

Oleho prvním klubem byl norský klub Clausenengen hrající ve 3. divizi (čtvrtá nejvyšší soutěž v Norsku). Jako 17letý zaujal v Otta cupu, kde vstřelil 17 branek v 6 zápasech. Během 5 let v tomto klubu měl bilanci více než 1 vstřelené branky na zápas. V ročníku 1994 vstřelil již ve 2. divizi 31 ligových branek z celkového počtu 48.

Dne 1. ledna 1995 podepsal smlouvu s prvoligovým klubem Molde a přestupová částka činila 200 000 norských korun. Během své první sezóny v novém klubu vstřelil ve 26 ligových zápasech 20 branek. V následujícím roce odehrál v Molde 12 zápasů a vstřelil 11 gólů. To už přitahoval pozornost evropských klubů, německého Hamburku a italského Cagliari. Tehdejší trenér Molde Åge Hareide nabídl Oleho Evertonu a svému bývalému klubu Manchesteru City za cenu 1,2 mil. £, ovšem oba kluby odmítly. Považovali to za riskantní přestup. Zájem Hamburku a Cagliari opadl ve chvíli, kdy Manchester United během ME 1996 nabídl 1,5 mil. £ a Molde tuto nabídku akceptovalo.

Manchester United

Ole se United upsal 29. července 1996. Tento přestup byl hodně nečekaný, protože Oleho kromě Norska téměř nikdo neznal. navíc United v té době lanařili do svých řad z Blackburnu Alana Shearera. Toho se jim nakonec nepodařilo získat a Shearer přestoupil za rekordních 15 mil. £ do Newcastlu United. Tohle léto byl Ole jediná posila do útoku a tak se očekávalo, že bude krýt záda svým útočným parťákům Ericu Cantonovi a Andy Coleovi a občas na něj zbyde nějaká ta minuta na konci zápasu. Ovšem již několik týdnů po svém příchodu se ukázalo, že bude hrát mnohem důležitější roli, než se čekalo. Dostal dres s číslem 20 a ten mu zůstal po celou dobu v United. Na svůj debut v dresu United si musel počkat do 3. ligového kola. 25. srpna 1996 United přivítali doma Blackburn a prohrávali 1:2. Ole naskočil do zápasu v 64. minutě a trvalo mu rovných 6 minut, než poprvé rozvlnil síť soupeře. Svým gólem vyrovnal na konečných 2:2. Další ligový gól vstřelil proti Nottinghamu a v 8. kole zařídil dvěma góly výhru nad Tottenhamem 2:0. Během tohoto ligového ročníku nastoupil 25krát v základní sestavě, 7krát jako střídající hráč a vstřelil 18 branek. Zároveň získal svůj první ligový titul v dresu United. V Lize mistrů odehrál všech 10 zápasů, přičemž jen dvakrát naskočil do zápasu jako náhradník. Svůj jediný gól v tomto ročníku vstřelil Rapidu Vídeň v základní skupině. Nastoupil i v obou semifinálových zápasech proti Borussii Dortmund, které United prohráli dvakrát 0:1. První rok v United odehrál celkem 45 zápasů, na hřišti strávil 2922 minut a vstřelil 19 branek. V lize potřeboval na každý vstřelený gól 123 minut, za sezónu ve všech zápasech pak v průměru potřeboval na gól 154 minut. Už během této sezóny Oleho anglická média překřtila na „The Baby-faced Assassin“, kvůli jeho mladistvému vzhledu a jeho smrtícímu zakončení.

Oleho si každý vybaví jako super náhradníka, kdy si získal obrovský obdiv za to, že byl schopen naskočit do rozehraného zápasu na pár minut a stačil skórovat. Sir Alex Ferguson o něm prohlásil, že má schopnost sedět na střídačce a bez mrknutí pozorovat hru. S odvoláním na tento aspekt své kariéry Ole o pár let později řekl: „Musel sem si uvědomit, jak můžu soupeři napáchat co největší škody, když nastoupím. Seděl sem tam a studoval zápasy, ovšem nastudoval sem přesně hru soupeřových útočníků … místo toho sem sledoval soupeřovy obránce a dával pozor na to, kde dělají chyby“. Ve své druhé sezóně v United toho odehrál méně, hlavně vinou zranění. V lize si připsal 22 startů, z toho 15 v základní sestavě. Za 1404 minut vstřelil 6 branek, což činilo průměr 234 minut na gól. V Lize mistrů v 6 zápasech vstřelil jediný gól. Bylo to 18. března 1998 v odvetném zápase čtvrtfinále v domácím zápase proti Monaku. První zápas skončil bez branek a Ole v 54. minutě vyrovnával na 1:1. Více branek už United nevstřelili a díky této remíze dál postoupilo Monako.

Třetí sezóna v Manchesterském dresu byla asi nejlepší. To, co přišlo na konci roku čekal opravdu jen málokdo. A přitom to vše nezačalo vůbec dobře a během sezóny to také v určitých chvílích nevypadalo nejlépe. Úvodní zápas sezóny byl zápas Community Shield proti Arsenalu. Ten se United vůbec nepovedl, Ole odehrál jen 37 minut a Kanonýři si připsali triumf po přesvědčivé výhře 3:0. V lize Ole vynechal první 2 zápasy. Ve 3. kole proti Charltonu nastoupil v základní sestavě a dvěma góly pomohl k výhře 4:1. Z následujících 10 ligových zápasů se na hřiště v rovné polovině nepodíval. Další ligovou branku vstřelil až 29. listopadu 1998, kdy odehrál celé utkání proti Leedsu. Dva góly pak zaznamenal v prosinci na hřišti Spurs a v polovině ledna doma s West Hamem. Jeden z nejlepších výkonů, nejen jako střídající hráč, zažil 6. února 1999 v zápase proti Nottinghamu. Ole naskočil do zápasu v 70. minutě, v rozmezí mezi 80. a 93. minutou vstřelil 4 branky a United deklasovali svého soupeře 8:1. Do konce sezóny pak v lize vstřelil ještě 2 branky a v posledních 6 zápasech ať už z reprezentačních či zdravotních důvodů do hry nezasáhl. V lize tak nastoupil pouze do 19 z 38 možných zápasů, jen 9krát byl v základní sestavě a 10krát jako střídající hráč. Odehrál 857 minut a vstřelil 12 branek, což činí skvělý průměr 71 minut na gól. Svými góly tak dopomohl k zisku mistrovského titulu.

V FA Cupu odehrál všech 8 utkání a zaznamenal 1 vstřelený gól do sítě Liverpoolu. Krom toho přidal i dvě asistence a 22. května 1999 si mohl do sbírky přidat další trofej, v této sezóně už druhou.

Liga mistrů začala pro United už v předkole, kde Ole odehrál pouhých 33 minut. V základní skupině proti Barceloně, Bayernu a Brondby nastoupil jen do 3 zápasů, připsal si 120 minut a 1 gól. Poslední 2 zápasy ve skupině, stejně tak jako během čtvrtfinále i semifinále do zápasů nenastoupil. Tři dny po zisku FA Cupu bylo na řadě finále Ligy mistrů proti Bayernu Mnichov. Ole se na hřiště dostal v 81. minutě za stavu 0:1. Hned jeho první dotek s míčem byla nebezpečná hlavička, proti které musel Oliver Kahn vytasit výborný zákrok. O pár okamžiků později Ole opět nebezpečně hlavičkoval a svou aktivitu korunoval patičkou ve vápně na úplně volného Teddyho Sheringhama, kterému ovšem střela z voleje nesedla. A pak následovaly 3 minuty, které se fanouškům Manchesteru United uchovají v paměti navždy. Mě osobně teda rozhodně ano. Ten rozhodující okamžik proběhl takto: United opět získali možnost zahrávat roh a David Beckham poslal centr do vápna a Teddy Sheringham si na hranici malého vápna naskočil na hlavičku, ovšem míč byl o něco výše než potřeboval a tak jej jen usměrnil na zadní tyč. Před ní stál Ole a reflexivně do padajícího míče vložil nohu a změnil tak dráhu jeho letu. Míč šel prudce nahoru a skončil pod břevnem Kahnovy branky. Obránci Bayernu v tu chvíli zůstali stát a na Oleho pohyb nikdo nedokázal reagovat. Fantastické zakončení sezóny. Slavný treble! Pokud v té době ještě byl někdo, kdo o Olem pochyboval, po tomhle večeru svůj názor musel změnit.

V roce 1998 se do srdcí fanoušků United zapsal ještě dvěma způsoby. Nejprve se o jeho služby začal zajímat Tottenham. United souhlasili s přestupovou částkou, ovšem Ole nabídku odmítl. 18. dubna 1998 v domácím zápase s Newcastlem United potřebovali bodovat aby se udrželi ve hře o titul s Arsenalem. Probíhala 89. minuta a stav byl 1:1. United byli v útoku a Beckham centroval do vápna, ovšem obrana dokázala míč odhlavičkovat mimo vápno a díky vyhranému souboji o míč dostal skvělou nahrávku do brejku Robert Lee a šel přes polovinu hřiště sám na gólmana. Od vlastního vápna se za ním sprintem vydal Ole a cca 25 metrů od vlastní branky Leeho zezadu skluzem sestřelil. Následovala okamžitě červená karta a odchod do sprch. Zápas skončil 1:1 a Ole se tak stal „hrdinou“ zápasu a fanoušci tento akt považují za příklad toho, jak postavil zájmy klubu nad vlastní (pozn. autora: kdo si vzpomněl na podobnou situaci, kterou předvedl W. Rooney v MLS?).

Nová sezóna 1999/00 začala pro United stejně jako ta předchozí. Community Shield proti Arsenalu a opět prohrou, tentokráte 1:2. O necelý měsíc později přišla i prohra v evropském Superpoháru proti Laziu Řím 0:1. V lize Ole z prvních 7 kol do 4 nenastoupil a během prvních 15. kol vstřelil pouze jediný gól. 4. prosince 1999 v domácím zápase proti Evertonu nastoupil v základní sestavě a 4 góly pomohl k výhře 5:1. Další ligovou branku přidal až začátkem března. V posledních 6 kolech nastoupil vždy v základní sestavě a postupně vstřelil 2 góly Sunderlandu a po jednom Southamptonu, Chelsea a Tottenhamu. V lize nastoupil 15krát v základní sestavě, 13krát přišel jako střídající hráč, odehrál 1414 minut a vstřelil 12 branek. Potřeboval tak na gól 118 minut. I v této sezóně se radoval z mistrovského titulu.

Na konci listopadu United porazili v Intercontinentálním poháru brazislké Palmeiras 1:0. Ole odehrál první poločas. V lednus e pak United účastnili MS klubů, ovšem nedokázali postoupit ze skupiny. Ole ve 3 zápasech odehrál 152 minut a vstřelil 1 gól. V lize mistrů odehrál 11 ze 14 utkání, ovšem pouze 4krát začal v základu a podařilo se mu vstřelit 3 branky. United ve čtvrtfinále narazili na Real Madrid a v památné odvetě na Old Trafford prohráli 2:3 po vlastním gólu R. Keana a dvou gólech Raula.

Ani napotřetí se Olemu a United nepodařilo vyhrát úvodní zápas sezóny, Community Shield. Po předchozích prohrách s Arsenalem byla teď nad jejich síly Chelsea. Úvod ligy měl Ole opět slabší, první gól vstřelil až v 6. kole na hřišti Evertonu. Nejgólovější část ligové sezóny prožil během prosince 2000. Gól vstřelil Tottenhamu a Chrltonu, pak vyšel střelecky naprázdno při domácí prohře s Liverpoolem 0:1, v následujícím kole dal 2 góly Ipswichi, jeden gól dal Aston Ville, opět vyšel naprázdno při remíze v Newcastlu a svou střeleckou formu zakončil gólem 1. ledna 2001 do sítě West Hamu. Během těchto 7 zápasů vstřelil 6 branek. Další branku pak přidal na konci února při destrukci Arsenalu 6:1. Do konce sezóny přidal ještě 2 góly. V základní sestavě nastoupil 19krát, jako náhradník přišel na hřiště 12krát. Odehrál 1755 minut a vstřelil 12 branek, což činilo průměr 160 minut na vstřelený gól. Opět si připsal zisk mistrovského titulu, byl to už jeho čtvrtý a třetí v řadě.

V lize mistrů United opět skončili ve čtvrtfinále, tentokráte po dvou prohrál byl jejich přemožitel Bayern Mnichov. Ole se střelecky v tomto ročníku neprosadil, 3krát začínal v základní sestavě a 8krát přišel jako střídající hráč. Ani v sezóně 2001/02 United nevyhráli Community Shield. Dalším přemožitelem byl Liverpool a Ole prohru sledoval pouze z lavičky. Další věc, která se opakovala byl úvod ligové sezóny. Během prvních 5 kol se na hřišti objevil pouze jednou a to na 7 minut. Přesto byl tento ročník pro Oleho jiný. Dostával hodně prostoru v základní sestavě po boku Ruuda van Nistelrooye a co se vstřelených ligových gólů týče, byl to jeho druhý nejpovedenější rok. Hattrick vstřelil Boltonu, dva góly pak dal Ipswichi, Derby, Charltonu a Leedsu. Celkem se prosadil 17krát, ve 23 zápasech byl v základní sestavě a 7krát přišel jako střídající hráč. Celková bilance je 2063 minut a čas potřebný na gól byl 121 minut. Po třech titulech v řadě to v tomto roce bylo až 3. místo za Arsenalem a Liverpoolem.

Konečně se Ole dokázal střelecky výrazněji prosadit i v Lize mistrů. United došli až do semifinále, kde jim stopku vystavil po dvou remízách Bayer Leverkusen. Ole nenastoupil pouze do jediného ze 16 utkání, 5krát byl v základu a 10krát jako střídající hráč. Dvakrát skóroval proti Nantes a La Coruni, po jednom gólu vstřelil Olympiakosu, Lille, Boavitě a právě Leverkusenu. Celkem tedy vsítil 8 branek za 621 minut na hřišti. V průměru mu stačilo na jeden gól 78 minut. Celkem v této sezóně ve všech soutěžích nastoupil do 47 zápasů a vstřelil 26 gólů.

V sezóně 2002/03 chyběl v lize v jediném utkání. Ovšem čím více prostoru dostával, tím méně branek střílel. V tomto ligovém ročníku odehrál celkem 2600 minut, což je cca 70 minut na zápas, ovšem skóroval jen 9krát. Ve statistikách mu ovšem v kolonce asistence svítilo číslo 10. Menší počet branek nebyl způsoben tím, že by se Ole vyloženě střelecky trápil. Byť po odchodu Colea a Yorka měli United jen 3 útočníky, Oleho, Ruuda van Nistelrooye a Diego Forlána, během sezóny Ole několikrát nastoupil místo Beckhama na pravém kraji zálohy a šance tvořil na místo aby je proměňoval.

V lize mistrů zaznamenal jen 3 góly, ovšem přidal i 4 asistence ve 12 zápasech a United skončili ve čtvrtfinále na Realu Madrid. V domácí odvetě při výhře 4:3, která ovšem na postup nestačila, nastoupil v základu na pravé straně zálohy. Potvrdil tak, že i v tak důležitém zápase může hrát na jiném postě než v útoku a na lavičce nechal sedět Davida Beckhama. V Ligovém poháru United došli až do finále, kde podlehli 0:2 Liverpoolu a Ole ve 4 zápasech vstřelil jediný gól. Byť střelecky to nebyl vydařený ročník, tak aspoň mohl slavit další ligový titul, svůj pátý.

Po předchozích nezdarech se v sezóně 2003/04 United opět s Olem v týmu radovali z výhry v Community Shield. Opět byl jako soupeř Arsenal. Po odchodu Davida Beckhama byl první volbou na pravém křídle, odehrál celých 120 minut a v penaltovém rozstřelu svou penaltu proměnil.

Bohužel jak dobře United začali, tak o to horší to byla pro Oleho sezóna. V lize odehrál jen 13 zápasů během kterých nastřádal 650 minut a střelecky se neprosadil. V zápase Ligy mistrů proti Panatinaikosu, které se hrálo 16. září 2003 si přivodil zranění kolene a na trávník se vrátil až na konci února 2004. To odehrál 19. minut v domácím ligovém zápase s Fulhamem. Bez Oleho gólové pomoci United zakončili ligu na 3. místě a v Lize mistrů vypadli v osmifinále s Portem. Přesto v sezóně získali jetě jednu trofej. V FA Cupu si v semifinále poradili s Arsenalem a ve finále porazili Milwall 3:0. Ole během celé sezóny nastoupil do 19 zápasů ve všech soutěžích, vstřelil jeden gól, paradoxně v zápase, ve kterém se zranil, a na trávníku pobyl 904 minut.

V srpnu 2004 musel podstoupit operaci kolena a byl nucen celý ročník 2004/05 vynechat. Když se pak vrátil do původní kondice, bylo pro něj ve 32 letech obtížné bojovat o místo v sestavě. Nicméně fanoušci si žádali jeho přítomnost a na tribuně Stratford End vyvěsili banner „20 LEGEND“. Svou pozici oblíbence mezi fanoušky si upevnil i tím, že se stal patronem skupiny fanoušků s názvem Manchester United Supporters Trust (MUST).

Dlouho čekal na svůj další zápas v rudém dresu. Dočkal se 5.12.2005, když se objevil v dresu rezervního týmu proti Liverpoolu. Na tento zápas se přišlo podívat 2738 diváků. Obnovenou premiéru v áčku zažil 28. prosince 2005, když naskočil na posledních 7 minut proti Birminghamu. Další porce minut sbíral v FA Cupu a rezervním týmu. Bohužel na začátku března došlo k dalšímu zranění, v souboji s Ugo Ehiogem z Middlesbrough si zlomil lícní kost. Další ligových 23 minut tak přidal až 15. dubna proti Sunderlandu. V posledním ligovém kole pak naskočil na závěrečných 29 minut a sezónu zakončil s pouhými 5 starty a 208 odehranými minutami.

Během přípravy na sezónu 2006/07 se Ole ocitl ve skvělé formě a SAF tak přehodnotil plány na nákup dalšího útočníka. V prvním kole nového ligového ročníku proti Fulhamu odehrál 29 minut, v následujícím zápase naskočil na posledních 8 minut. Bylo to 23. srpna 2006 a Ole se odvděčil svým prvním gólem od dubna 2003. Další branku přidal v úvodním zápase skupinové fáze Ligy mistrů proti Celticu Glasgow o tři týdny později. V říjnu odehrál dva ligové zápasy v řadě v základní sestavě, Newcastlu vstřelil při výhře 2:0 oba góly, Wiganu pak jeden při výhře 3:1. Po zápase v Kodani v Lize mistrů na začátku listopadu 2006 přišlo další zranění, které Oleho vyřadilo na 5 týdnů ze hry. Nicméně přelom roku ho zase zastihl v dobré formě. K výhrám nad Wiganem a Readingem přispěl vždy jedním gólem a na začátku ledna pomohl vyřadit z FA Cupu gólem Aston Villu. 27. února přijeli United v rámci FA Cupu na hřiště Readingu. Ole vstřelil vítězný gól, ovšem poranil si opět koleno. Naštěstí to nebylo nic vážného a byl mino hru jen měsíc. Po tomto zranění se vrátil na hřiště 31. března 2007 v domácím zápase proti Blackburnu. Do hry nastoupil v 84. minutě a stačilo mu šest minut, aby rozvlnil síť soupeře a upravil skóre na konečných 4:1. V této sezóně United opět vyhráli ligu a Ole si do vitríny přidal šestou trofej ligového mistra. V FA Cupu se ve finále střetli s Chelsea a jediný gól zápasu padl až ve 116. minutě. Vstřelil ho bohužel Didier Drogba, Ole naskočil do zápasu o 4 minut dříve. V Lize mistrů se United dostali až do semifinále proti AC Milán. O kolo dříve deklasovali jiný italský tým, AS Řím v domácí odvetě 7:1, Ole zaznamenal jednu asistenci na gól. Proti Milánu to bohužel dopadlo hůře. V prvním zápase United vyhráli 3:2, ovšem odveta se United vůbec nepovedla a Milán vyhrál 3:0 a šel do finále. Ole oba zápasy proseděl na střídačce. V sezóně nastoupil do 32 zápasů, 15krát byl v základu a 17krát jako střídající hráč. Odehrál 1575 minut a vstřelil 11 branek, 7 v lize, 2 v FA Cupu a po jedné v Lize mistrů a Ligovém poháru.

Dne 5. června 2007 bylo oznámeno, že Ole podstoupil malou operaci kolene, poté co cítil problémy na tréninku národního týmu. Operace byla úspěšná, ovšem Ole se nedokázal plně zotavit a tak 27. srpna 2007 oznámil ukončení své sportovní kariéry. Dne 4. září 2007 v domácím zápase proti Sunderlandu vstoupil Ole na hřiště, aby se rozloučil s fanoušky a dostalo se mu bouřlivého přivítání. Jako střídající hráč dal za Manchester United celkem 29 branek, z toho jich 17 bylo v Premier league a tento počet je rekordem Premier league. V lize odehrál 234 zápasů a vstřelil 92 gólů. Získal 6krát mistrovský titul, 1krát Ligu mistrů, 2krát FA Cup, 2x Community Shield a 1krát Interkontinentální pohár. Nejvíce branek (ve všech soutěžích) vstřelil West Hamu, celkem 8, 7krát se trefil do sítě Tottenhamu, Charltonu a Evertonu. Např. Chelsea a Liverpoolu vstřelil po 3 gólech, proti Arsenalu se prosadil 2krát.

Reprezentační kariéra

Svůj reprezentační debut zažil Ole proti Jamajce 26. listopadu 1995. Bylo to ještě před tím, než přestoupil do Manchesteru. Zápas skončil 1:1 a Ole byl jediným střelcem Norska. Během kvalifikace na MS 1998 vstřelil 2 góly Ázerbájdžánu a 1 gól Finsku. Norsko na MS postoupilo a Ole naskočil jako střídající hráč do 3 ze 4 utkání, ovšem střelecky se neprosadil. Další reprezentační branky přidal až v roce 1999 v kvalifikačních zápasech o ME. Proti Řecku dvěma góly zařídil výhru 2:0, proti Gruzii vstřelil jeden gól při výhře 4:1. V útoku vytvořil dvojici s vytáhlým Tore Andre Floem a spolu během kvalifikace vytvořili produktivní duo. Ole se ještě trefil proti Slovinsku a Litvě. Na ME 2000 odehrál plný počet minut ve skupině, ovšem stejně jako na minulém velkém turnaji se střelecky neprosadil a Norové do vyřazovacích bojů nepostoupili. V dalších letech, pokud byl zdravotně v pořádku, se v reprezentaci objevoval pravidelně, ovšem Norsko se na žádný další velký turnaj nedostalo. Poslední reprezentační branku vstřelil Ole 2. září 2006 v zápase kvalifikace na ME 2008. Norsko hrálo v Maďarsku, vyhrálo 4:1 a Ole vstřelil 2 góly. Svůj poslední reprezentační zápas odehrál 7. února 2007. Bal to přátelák proti Chorvatsku a Norsko prohrálo 1:2. Za reprezentaci odehrál 67 zápasů a vstřelil 23 branek, 9 jich bylo v kvalifikaci na ME, 5 v kvalifikaci na MS a 9 v přátelských zápasech.

Manažerská kariéra

Ole podepsal svou poslední hráčskou smlouvu s Manchesterem 31. března 2006 a ta obsahovala klauzuli, že může rozvíjet své trenérské schopnosti. Také se stal klubovým ambasadorem, když v roce 2006 cestoval do Hong Kongu a zahrál si se studenty na Fotbalové škole Manchesteru United v Hong Kongu. Po ukončení fotbalové kariéry Ole pracoval pro SAFa, když do konce sezóny 2007/08 trénoval útočníky A-týmu.

Dne 20. května 2008 bylo oznámeno, že v létě převezme rezervu Manchesteru United. vyhrál s ní Lancashire Senior Cup, když ve finále porazil rezervní tým Liverpoolu 3:2. Krátce po odstoupení Åge Hareideho od národního týmu byla mu nabídnuta tato pozice, ovšem Ole ji odmítl s odůvodněním, že ještě nenadešel ten správný čas. Poslední zápas, ve kterém vedl rezervu United se odehrál 16. prosince 2010 proti Newcastlu. United vyhráli 5:1.

Dne 9. listopadu 2010 podepsal čtyřletou trenérskou smlouvu v norském prvoligovém Molde, v týmu, ze kterého do United odešel. Do konce roku 2010 vedl ještě rezervu United od ledna se stěhoval do Norska. Ligovou premiéru si asi představoval jinak. Molde hrálo proti nováčkovi Sarpsborg 08 a utrpělo prohru 0:3. Ani první domácí zápas neskončil výhrou, Molde remizovalo 2:2 s Tromso. Prvním střelcem gólu pod Oleho vedením byl senegalský útočník Pape Paté Diouf. Vyhrát se podařilo až 17. dubna 2011 v domácím zápase proti Stabæku v poměru 3:2. Na 100leté výročí založení klubu 19. června Molde zvítězilo nad Sogndalem 2:0 a dostalo se do čela ligy. Dne 30. října 2011 mohl Ole slavit s Molde titul, a to hned ve své první trenérské sezóně. O rok později, 11. listopadu 2012 Ole a celé Molde slavili další titul. Vstup do třetí sezóny se mu ovšem nepovedl. V prvních 11 zápasech Modle získalo jen 7 bodů. Nakonec Molde obsadilo 6. místo. Chuť si spravili v Norském poháru, 24. listopadu 2013 porazilo Molde Rosenborg Trondhheim 4:2. Během 3 sezón v Molde odkoučoval Ole 125 zápasů, přičemž měl bilanci 69 výher, 25 remíz a 31 proher. Získal 2 tituly a Norský pohár.

Dne 2. ledna 2014 se vrátil na ostrovy, jako jeho další trenérské působiště byl Cardiff City. Svůj první zápas dokázal zvítězit, byl to FA Cup proti Newcastlu. Cardiff pak v lize bojoval o udržení, po prohrách  se Swansea City, Hull City, Crystal Palace a Sunderlandem přišla i prohra s Newcastlem 0:3 a byl tak jistým sestupujícím. Cardiff nakonec skončil na 20. místě s pouhými 7 výhrami a 30 body. Novou sezónu začal opět velice špatně a pro špatné výsledky byl Ole 18. září 2014 ze své pozice odvolán. V Cardiffu odkoučoval 30 zápasů, jen v 9 případech vyhrál, 5krát remizoval a 16krát prohrál.

O rok později, 21. října 2015 se znovu posadil na lavičku norského Molde. Podepsal 3,5 letou smlouvu. V Evropské lize vyhrálo Molde základní skupinu před Fenerbahce, Ajaxem a Celticem Glasgow. Ve vyřazovacích bojích pak Molde nestačilo na španělskou Sevillu, přestože se jim podařilo jeden zápas vyhrát. V letech 2017 a 2018 Molde skončilo v lize na 2. místě, vždy za Rosenborgem Trondheim. Dne 3. prosince 2018 vedení Molde oznámilo, že s Olem byla prodloužena smlouva do roku 2021.

Ovšem o dva týdny později, přesněji 19. prosince 2018 se Ole Gunnar Solskaer stal novým dočasným manažerem Manchesteru United. Tým má vést do konce aktuální sezóny 2018/19 a pak se má vrátit zpět ke své práci v Molde.

 

Osobní život

Během působení v Anglii žil Ole se svou ženou Sijle a jejich třemi dětmi, Noahem, Karnou a Elijahem v Bramhallu. V roce 2008 mu Král Harald V. udělil řád prvního stupně Královského norského řádu svatého Olava. Stal se tak nejmladším držitelem tohoto řádu.

Tento článek vyšel speciálně k příležitosti jeho jmenování novým manažerem Manchesteru United. Olemu přeji mnoho úspěchu v jeho novém angažmá a doufám, že se pokusí United vrátit na cestu z dob, kdy on sám nosíval tento rudý dres.

Mohlo by vás zaujať

Scott McTominay podpísal novú zmluvu!

VVee

Review&Hodnotenie: Manchester United – Brighton 2:1

Vik

Preview: Manchester United – Brighton

Moro


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!