Chlapci nesmí zapomínat, ale pamatovat si

31

Tímto krátkým článkem vám přináším svůj osobní pohled na opakující se špatné výsledky hráčů United z „pofergusonovské“ éry. Záměrně jsem si vše od poslední prohry s Watfordem nechal uležet, abych se vyvaroval vyjádření pod návalem negativních emocí, které jsme jistě všichni měli.

Coby redaktor mediálních zpráv mám na starosti především rozhovory hráčů. Rozhovory, které po prohraných utkání ve většině případů vydají nějak takto: „Musíme zapomenout na dnešní výsledek.“ A já se ptám, zda zakopaný pes není právě tady. Pro mě osobně neexistuje jediný důvod, proč by se mělo na špatný výsledek zapomínat. Zapomenout na špatný zápas znamená jediné – že se z něj hráči nikdy nepoučí. Zapomenout na špatný zápas znamená maximálně zřeknout se jakékoliv zodpovědnosti za vytvořené chyby a následné nepoučení se z nich.

Hráči by naopak měli do následující zápasu po prohraném utkání vstupovat s přesně těmi stejnými pocity, s jakými opouštěli coby horší tým trávník. Se všemi těmi zahanbujícími pocity, se všemi výčitkami svědomí, se všemi chybami, které za těch devadesát minut udělali. Přesně s tím vším by měli vstupovat do nového utkání, protože žádný normální člověk je nebude chtít zažít znovu, načež pro to něco udělá. Ať už se poučí z chyb nebo začne více „jezdit po zadku“.

marcus rashford hull city goal

Pokud však na všechny ty negativní pocity po prohraném utkání zapomenou, tak jak to ostatně dle svých výroků dělají (nutno dodat že úspěšně), ani omylem nemůžou mít motivaci s tím něco v dalším utkání dělat. Což se také očividně děje. V podstatě se není čemu divit, že hráč, místo toho, aby bojoval o vstřelení branky, radši začne mávat rukama a rezignovaně reklamovat nastřelenou ruku. Ano, narážím na „obětního beránka“ Wayna Rooneyho, jehož gesto netřeba asi více rozebírat, nicméně jestli jsem v něm něco viděl, tak to byla především motivace na bodu mrazu a snaha získat něco zadarmo. Díky Bohu za nezkaženého Marcuse Rashforda, u něhož se ale obávám, že se postupem času začne chovat úplně stejně. Protože obětní mentalita je bohužel nakažlivá.

Samozřejmě, že určitý podíl viny nese manažer, protože je to právě on, který určuje taktiku a vybírá hráče a z pro mě nepochopitelných důvodů opomíjí například Henrikha Mchitarjana. Nebo když tedy Arménci nevěří (na což má pochopitelně právo), proč se stále drží taktiky 4-2-3-1 a nezkusí 4-3-3, pro níž v případě absence Mchitarjana máme dle mého osobního názoru perfektní hráče. Mám za to, že ve složení Pogba, Carrick, Herrera – Martial, Ibrahimovič, Rashford bychom nemohli hrát hůř.

Stále to však nejsou ani věhlasná jména nebo geniální taktika, co by nám vytrhlo trn z paty, nýbrž pouhý postoj následován jistou motivací. Postoj, při kterém hráči nesmí po prohraném utkání zapomínat, ale všechny ty negativní pocity si pamatovat. A nechtít je zažít znovu.

ZDIEĽAŤ
Predchádzajúci článokFellaini po zápase s Watfordom
Ďalší článokPL2: United – Derby County 3:2
United fandím od finále z roku 1999, kdy jsem ale ještě neměl moc ponětí o Manchesteru, nicméně se to od této chvíle i s přispěním PC hry Premier Manager 99 začalo měnit. Podstatným důvodem pak byla také přítomnost Davida Beckhama v týmu, kterého jsem začal sledovat v době, kdy si sáhl na samotné dno – tedy vyloučení na MS v roce 1998 – po kterém jej lynčovala celá Anglie. Po jeho odchodu jsem si však našel svého nového favorita, a to Oleho Gunnara Solskjaera (odtud nick).


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!