Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – MUFC
Redaktorské správy

Jak špatné je vlastnictví United v porovnání s Barcelonou a Bayernem Mnichov?

Výsledky fotbalových klubů v posledních letech už nejsou bohužel závislé na výkonech hráčů na hřišti, ale především na hospodaření klubu s penězi. Ústředními postavami v tomto sportu jsou nyní schopní manažeři a především movití majitelé klubů, kteří jsou ochotni investovat do klubu nemalé finanční prostředky a v podstatě tak obstarat také jeho úspěchy, co se týče sportovní stránky.

Zatímco z důvodu financování klubu vystavují anglické celky své akcie na burze, kluby v německé Bundeslize se pro změnu musí striktně řídit pravidlem 50+1 a ve Španělsku můžeme narazit na případy, ve kterých vlastní klub samotní fanoušci, což se zdá jako snová myšlenka, ale i tento způsob vlastnictví nese své nástrahy.

 

Ve svém článku se zaměřím především na tři fotbalové kluby z různých lig a různým typem vlastnictví – Manchester United, jakožto vlajkovou loď anglické Premier League a akciových společností ve světě fotbalu, španělskou Barcelonu, coby zastupitele tamní Primera Division a způsobu vlastnictví fotbalového klubu fanoušky a německý Bayern Mnichov, jakožto zástupce Bundesligy a akciových společností s regulí vlastnictví prostřednictvím pravidla 50+1.

 

Námětem k vypracování tohoto článku mi je nespokojenost fanoušků Manchesteru United se svými momentálními majiteli, jež v roce 2005 skoupili téměř všechny akcie klubu a stali se tak majoritními vlastníky. Problémem byla nicméně skutečnost, že na koupi těchto akcií si noví majitelé vzali úvěr, který obratem přepsali na klub, z čehož pochopitelně plynula nespokojenost fanoušků tohoto anglického klubu a vlna úvah, jak tato situace mohla vůbec nastat.


 

Manchester United

 

Tento anglický fotbalový klub byl jako vůbec první klub zapsán na anglické burze a to roku 1991. Od této doby se postupně stával nejbohatším anglickým fotbalovým klubem, jehož hodnotu v roce 2013 určil časopis Forbes na 3,3 miliard liber.

 

Největší moment v historii tohoto klubu, co se vlastnictví týče, nastal 7. května 2005, kdy se americký podnikatel Malcolm Glazer (se svou rodinou) stal většinovým vlastníkem. Tímto dnem se také stal nejnenáviděnějším člověkem v Manchesteru, jelikož nejenže plánoval zvýšit ceny vstupenek v budoucích pěti letech o 54% (Nyní cena vstupenky činí v průmětu 50 liber, což je se vstupenkou na Bayern Mnichov, která stojí v průměru 20 eur, opravdu příliš.), ale především si na koupi klubu vzal úvěr ve výši 700 milionů liber, který následně převedl i s úroky v celkové výši 300 milionů liber na klub, a který hodlal splácet z jeho zisků. Z tohoto důvodu museli fanoušci kromě faktu, že není klub v rukou anglických majitelů, skousnout také skutečnost, že Malcolm Glazer nezaložil klub penězi, ale akciemi, které měl tou dobou na burze, což znamenalo, že v případě jejich poklesu se klub mohl dostat do finančních potíží. 11. dubna roku 2009 vyšla zpráva, že Manchester United zaznamenal rekordní obrat ve výši 256 milionů liber, jenže ani přesto se dluh klubu nesnížil. Není proto divu, že United museli prodat svou největší hvězdu Christiana Ronalda za 80 milionů liber do Realu Madrid, aby odlehčili klubový dluh. 12. Ledna roku 2010 pak museli fanoušci zjistit další špatnou zprávu a to, že majitel si z klubové kasy vybral 20 milionů liber pro své osobní potřeby.

 

Jenže jak už jsem zmínil, hodnota klubu neustále rostla, až jej časopis Forbes v roce 2013 určil nejbohatším sportovním klubem světa. Finanční síla klubu rostla, dluhy pak klesaly. Americkému majiteli se podařilo snížit dluhy k nynější výši, která činí 360 milionů liber (za poslední čtvrtletí dluhy klubu narostly o 300 000 liber). To však nijak nezmenšuje vážnost celé situace, což dokazuje i nákup 7,5% klubových akcií Georgem Sorosem, jedním z nejbohatších lidí světa, manipulátorem trhu a členem skupiny Bilderberg, který jen stěží bude fanouškem klubu ze severozápadu Anglie.

 

Problémem tohoto klubu a vůbec celé situace je následující: jak je vůbec možné, aby jeden člověk (či malá skupina) vlastnil největší fotbalový klub a nakládal s ním proti vůli všech fanoušků, manažera i samotných hráčů?

 

 

Problém stejného typu vlastnictví z opačné strany spektra

 

Na opačném pólu v tomto způsobu vlastnictví se nachází londýnská Chelsea, která roku 2003 byla na pokraji bankrotu, nicméně ji před kolapsem vysvobodil ruský miliardář Roman Abramovič, jenž rovněž odkoupil všechny akcie klubu. Rozdílem mezi situacemi těchto klubů je, že Abramovič si jednak žádný úvěr na odkoupení klubu ze západu Londýna brát nemusel, sám jej v podstatě zachránil před zánikem a ze svých peněz také v podstatě financuje celý chod klubu. I zde se však dostáváme k problému a to následujícímu – na všech úspěších klubu v poslední dekádě jsou podepsány ruské petrodolary, což se pro změnu nelíbí fanouškům ostatních týmů a především pak vedení Football Association, jež byla nucena zavést pravidlo FFP – financial fair play, jež se doposud v podstatě neujalo a dle mého názoru jen stěží dosáhne cíle, pro který bylo vytvořeno.

Příkladem budiž druhý klub z Manchesteru, Manchester City. Rovněž klub, jenž je soukromém vlastnictví. Vlastníkem je miliardářská společnost sídlící ve Spojených arabských emirátech – Abu Dhabi United Group – patřící Sulaiman Al-Fahimu a Khaldoon Al Mubarakovi. Na příkladu Manchesteru City si lze ukázat, jak jednoduše jde obejít FFP. Pro Abu Dhabi United Group nebyl nejmenší problém se stát hlavním sponzorem celku z modré části Manchesteru (na dresech tohoto celku můžeme vidět nápis ETIHAD – v překladu do angličtiny United). Výši sponzoringu si tak v kontraktu mohou zvolit na jakoukoliv výši a FFP se tak stává krátkou.

 

Mezi výhody akciových společností tedy pochopitelně patří příliv finančních prostředků do fotbalu, stejně jako povinnost veřejně vykazovat hospodaření klubu (z tohoto důvodu byly také nuceny transformovat svou právní formu na a.s. všechny české kluby). Na opačné straně pak stojí skutečnost, že se kluby stávájí hračkou movitých majitelů, nulový vliv fanoušků na chod klubu a v neposlední řadě také morální aspekty, na kterých je v podstatě postaven celý sport (Jen ztěží můžeme hovořit o úspěších Chelsea a Mancehsteru City jako o vydřených a tvrdou pílí získaných tak, jak to po více než dvě dekády dokazoval Sir Alex Ferguson.)

 

Lze tedy tvrdit, že i přes všechny své nesporné klady je tato právní forma fotbalových klubů, jakožto a.s., velmi nestabilní a pro jednotlivé kluby může mít i devastující následky.

 

 

FC Barcelona

 

V roce 1992, kdy španělské fotbalové kluby vykazovaly záporné hospodářské výsledky, se přeměnily z občanských sdružení na obchodní společnosti. Tento fakt změnil výrazně postavení fanoušků. Ti, co byli nespokojeni s vedením fotbalového klubu, utvořili skupiny menšinových akcionářů, které nyní ovlivňují několik klubů. Navíc se fanouškům nelíbí současný systém, který přetrvává v oblasti vlastnictví profesionálních fotbalových klubů a přáli by si návrat klubů do občanských sdružení (nejedná se o klasické občanské sdružení, jaké známe v našich podmínkách, nýbrž o jeho obdobu).

Výjimku tvoří FC Barcelona, která přetrvala jako občanské sdružení (opět rozuměj obdobu, jelikož v podmínkách České republiky občanské sdružení ani z právního hlediska nesmí uzavírat se svými sportovci profesionální smlouvy) dodnes (měla k tomu výborné podmínky, protože FC Barcelona, která není jen fotbalovým klubem, ale také basketbalovým či futsalovým, je chloubou celého Katalánska). Dnes je součástí klubu FC Barcelona až 177 000 členů. (Obdobně je také tomu u rivala z hlavního města Španělska. Real Madrid je vlastněn fanoušky, a aby se kdokoliv mohl stát členem, musí zažádat o členství na úřadech v Madridu a zaplatit členský příspěvek. K dispozici je však pouze 55 000 členství, takže seznam čekatelů na získání členství je dlouhý.)

 

Žádný jeden člověk tedy klub FC Barcelona nevlastní. Tento klub je vlastněn členy (ve Španělsku známými jako „socis“) a každý z těchto členů musí splatit částku ve výši 140 Eur. Tito „socis“ si pak každé čtyři roky do čela klubu volí svého prezidenta. Náhodně zvolení členové („socis“) jsou pak jmenováni jako delegáti na valné hromadě při schvalování rozpočtů. Členů, a zároveň tedy majitelů FC Barcelona, je 177 000 a při každoročním příspěvku 140 Eur do klubové kasy tedy přiteče více než půl miliardy korun ročně. Každý z těchto členů pak může rozjet kampaň a sám kandidovat na některou z vedoucích funkcí. Ovšem nikoli z vypočítavosti, protože zvolení manažeři musejí složit zálohu ve výši 15% ročního rozpočtu klubu.

 

FC Barcelona je tedy neziskovou organizací, a pokud nějaký zisk během určitého období vykáže, musí jej obratem reinvestovat, anebo darovat nadaci Fundación Barcelona FC. Zisk, jenž Barcelona v sezoně 2011/2012 vykázala, byl ve výši 48,8 milionů eur, nicméně necelé dvě třetiny (30 milionů eur) šlo obratem na splacení dluhu, který nyní činí 335 milionů eur. Na rozdíl od anglického Manchesteru, jemuž dluh „nasekal“ jeho majitel, se do něj Barcelona dostala svým špatným hospodařením (Stejně jako rivalové z Madridu, kteří si extrémně předražené nákupy hráčů financovali prostřednictvím úvěrů a jejichž dluh nyní činí 90 milionů eur.). Otázkou zůstává, jestli za těmito dluhy nestojí omezené možnosti financování těchto klubů z důvodu výše zmíněné právní formy a zda svým úvěrovým počínáním nemají alespoň zčásti prsty v hospodářské krizi ve Španělsku.

 

Nespornou a největší výhodou tohoto typu je bezpochyby vliv fanoušků, respektive členů na chod klubu. Na opačnou stranu bychom pak mohli zařadit určitou omezenost financování klubu.

 

 

FC Bayern Mnichov

 

Členská základna tohoto bavorského klubu činí přes 132 tisíc členů, čímž je pátým největším klubem na světě. Jedná se zároveň o čtvrtý nejbohatší klub na světě, který navíc hospodaří v kladných číslech, což je v dnešním fotbale více než vzácný jev. Klub FC Bayern Mnichov je akciovou společností. Akcie nejsou uvedené na žádné veřejné burze, jsou jen v soukromém vlastnictví. 90% vlastní sám klub, 2.9% firma Audi a 7.1% vlastní firma Adidas, která je také významným sponzorem klubu. Lze tedy konstatovat, že tento německý klub je jakýmsi průsečíkem dvou výše zmíněných příkladů. Jeho právní forma je, jak už bylo řečeno, akciová společnost, nicméně z „barcelonského způsobu“ přebral členskou základnu (tento systém funguje u všech týmů německé Bundesligy). Funguje zde tedy pravidlo 50+1.  V praxi to znamená, že za všech okolností musí být majitelem klubu (držitelem akcií), minimálně z 51% členská základna, respektive klub samotný. Zbylých 49% může vlastnit jakýkoliv soukromý majitel, či společnost.

 

Fanoušci, respektive členská základna, je reprezentována jejími představiteli, jež si tito členové volí. A byť se u tohoto klubu jedná o právní formu a.s., tzn. ziskovou společnost, všechen zisk, jež tento klub vykáže, musí znovu reinvestovat do klubu. Pro mnohé fotbalové fanoušky je tento způsob inspirací, jiní naopak tvrdí, že německý fotbalový svaz tímto způsobem zneužívá svou autoritu.

 

Pravdou však je, že německé kluby jsou jedny z mála, které každoročně vykazují zisk a jejichž hospodaření jde příkladem pro ostatní fotbalové ligy, včetně anglické Premier League. Stejně tak jdou německé celky v čele s Bayernem Mnichov příkladem, co se týče divácké návštěvnosti a o úspěších německých klubů v pohárové Evropě snad ani netřeba hovořit. Loňské finále Ligy mistrů mezi Bayernem Mnichov a Borussií Dortmund budiž příkladem.

 

Byť je tedy tento způsob velmi kontrolován německým fotbalovým svazem a někomu by mohl připomínat centrálně plánovanou ekonomiku, je to jediný způsob, který kloubí jak možnost soukromého vlastnictví a s tím i (částečný) přísun financí, tak také možnost fanoušků rozhodovat o chodu svého vlastního klubu, což jsou dvě ohromné výhody, pro které by se určitá svoboda v rozhodování o právních a finančních věcech mohla obětovat.

 

 

Závěr

 

Z výše zmíněných faktů, výsledků hospodářství, divácké návštěvnosti a fotbalových úspěchů lze tvrdit, že nejlepší systém představuje německé pravidlo 50+1. Otázkou však zůstává, i přes všechny snahy anglické Football Association o napodobování německé Bundesligy ve všech ohledech, zda je vůbec možné něco podobného do už zaběhnuté Premier League vůbec aplikovat.

 

I přes veškerou snahu fanoušků o nastolení improvizovaného pravidla 50+1, kdy by měli alespoň částečně klub ve svých rukou, lze tvrdit, že movití majitelé se „svého“ klubu jen tak nevzdají. Budiž příkladem skupina bohatých fanoušků Manchesteru United, známých jako Rudí rytíři (Red Army), jež dala dohromady nabídku na odkoupení klubu za víc než 1,15 miliardy liber. Byť tyto peníze byly k dispozici a počet členů skupiny narostl na 110 000, tehdejší generální ředitel klubu David Gill jasně prohlásil, že klub není na prodej.

 

Jediný subjekt, který s touto situací tedy může něco udělat je FA. Nicméně by to chtělo od této asociace agresivnější přístup. Dovolil bych si tvrdit, alespoň na nějaký čas, totalitní. Jasně stanovit platové stropy hráčů, výše cen vstupenek, maximální výši sponzoringu od hlavního sponzora, při uvedení klubových akcií na burzu, odkoupení pouze jejich omezeného množství jednou osobou, apod. Je zřejmé, že právní formy klubů FA nezmění, stejně jako nezmění jejich majitele, ale zavedení bezzubé FFP je málo. A jak by řekl Gary Lineker, fotbal je hra, kterou hraje dvaadvacet hráčů a vždycky zvítězí Němci. A to i mimo hřiště.


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!