Rafael – vycházející brazilská hvězda ve službách United

16

Rafael da Silva má za sebou velmi povedenou a zřejmě nejlepší sezónu v dresu Red Devils. Bude ta další ještě o něco lepší?

 

Pamatuju si to jako dnes, když byl v létě roku 2008 oznámen příchod dvojčat da Silvových z brazilského Fluminense. Oběma obráncům bylo tehdy 18 let a mezi fanoušky United byla zřejmě jen hrstka takových, kteří tomuto transferu věnovali nějakou větší pozornost. Dokonce mi přišlo, že to bylo od Fergieho bráno, jako nejapný žert a musím se přiznat, že ani já jsem neočekával od těchto mladíků nějaký výrazný příslib do budoucnosti. Ostatně, vůbec se o nich nemluvilo a pro obyčejného fanouška byli prakticky neznámými hráči. Jenže Fergie nás všechny přesvědčil o opaku, stál si za tímto nákupem a nám nyní nezbývá, než před tímto géniem znovu smeknout, jelikož opět prokázal svůj téměř neomylný čich na talenty.

Jak se totiž později ukázalo, talentovaní bratři si s sebou přinesli tolik elánu a chuti předvést se, že na sebe už během prvního ročníku na Old Trafford stihli upozornit a oba si odbyli své debuty v prvním týmu. Zejména Rafael pak zažíval sezónu jako ze snu, když se v červeném dresu objevil celkem 29x. A právě především o Rafaelovi jsou následující řádky.

 

Nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že to byla Brazílie, která položila základy pozici krajního obránce takového, jakého známe dnes. Na domácím Mistrovství světa 1950 Brazilci podlehli ve finále Uruguay. Ovšem už o osm let později slavili titul na MS 1958, a právě zde se začalo několik odvážlivců psát příběh, ve kterém dnes pokračují tisíce dalších. Brazilci tehdy využívali ofenzivní formaci 4-2-4, se kterou přišel na svět poprvé v moderní historii fotbalu i krajní obránce.

 

Djalma Santos, Nilton Santos, Carlos Alberto, Jorginho, Roberto Carlos, Cafú či Daniel Alvés. To jsou asi nejslavnější brazilská jména, která věrně reprezentují post krajního beka se vším, co k němu patří. Jak se zdá, Rafael jde zatím příkladně v jejich stopách a zdatně se snaží rozšířit paletu těchto velkých jmen. Post krajního obránce se v posledních letech značně proměnil a tato pozice se neustále vyvíjí. Není proto divu, že i brazilský národní tým začíná z ryze ofenzivního pojetí hry postupně přesedlávat na „opatrnější“ evropský styl, který s sebou přinesl i své objeti v podobě hvězdného talentu a kreativity, které byly nahrazeny především zodpovědností, disciplínou, dodržováním taktiky a zvýšením úrovně atletické stránky.

 

Nemělo by vás tudíž překvapit, že Cafú a Roberto Carlos, jsou hráči, kteří si v národním dresu Brazílie připsali nejvíce startů ze všech. Legendární Cafú jich nasbíral úctyhodných 145, o rok a půl mladší Carlos pak 125. Oba reprezentovali svou pozici krajního obránce tím nejlepším možným způsobem a oba – Cafú napravo, Carlos nalevo – hráli klíčovou roli v brazilském týmu, který v průběhu jejich fotbalové kariéry slavil velké úspěchy. Asi jejich nejznámějším kolegou z reprezentace na této pozici pak byl Carlos Alberto, jenž vedl Brazílii na MS 1970 s kapitánskou páskou na ruce. V té době se vše točilo okolo hvězdného Pelého, ovšem tento pravý bek se dostal do nejlepší jedenáctky turnaje a ve finále pečetil svým gólem konečnou výhru Brazilců nad Italy 4:1. Jeho zásluhou byl post krajního obránce povýšen o další level.

 

Pokud by si někdo nebyl jistý tím, odkud Rafael pochází, stačilo by mu, aby se podíval na jeden jeho zápas a okamžitě by mu to došlo, jelikož brazilský styl hry, je nezaměnitelný. Jeho útočné choutky s nadšením sleduje Old Trafford od již zmíněného roku 2008. Tento rok byl pro něho skutečně klíčový, jelikož se dostal do podvědomí nejen fanoušků United, ale i široké fotbalové veřejnosti. Jeho hra plná odvahy a energie, ohromila všechny.

V další sezóně 09/10 se potýkal se zraněními a v lize se objevil pouze v osmi zápasech. Ročník 10/11 byl už o poznání lepší a na jeho konci měl stejný počet startů ve všech soutěžích, jako v tom premiérovém, tedy 28. V sezóně 11/12 jej ale opět zbrzdily zdravotní potíže, které mu přinesly pokles formy, a umožnily odehrát jenom 18 utkání. Avšak i přes tato úskalí si stihl získat mnoho fanoušků a ze všech stran slyšel jenom slova chvály. A že je tato chvála oprávněná, ukázal naplno v posledním ročníku, který byl v jeho podání zatím vůbec nejlepším. Celkem 37 startů a ke všemu tři přesné trefy. Jedna do sítě Fulhamu, druhá byl nádherný zásah proti Liverpoolu na Anfield Road a třetí byla výstavní rána proti QPR. Zároveň si připsal jubilejní 100. utkání za United.

 

V tomto grafu jsou znázorněny Rafaelovy starty v dresu United v jednotlivých soutěžích

 

Navíc se loni poprvé objevil i v národním dresu Brazílie, když z nominace na Olympijské hry v Londýně kvůli zranění vypadl Daniel Alvés z Barcelony.

 

V poslední sezóně se stal 22letý Rafael stabilním článkem základní sestavy Manchesteru United. Na jeho pozici se objevovali i hráči jako Phil Jones, Antonio Valencia či Chris Smalling, ovšem Rafael byl jasnou volbou číslo jedna a svými skvělými vyrovnanými výkony, dal vzpomenout se ročník 07/08, který v tomto ohledu patřil Wesley Brownovi. Málokdo pochybuje o tom, že brzy dosáhne podobné úrovně a konzistence výkonů, jako Gary Neville, ačkoliv byl bývalý kapitán Devils typově dosti odlišným hráčem. Jisté však je, že pokud bude Rafael pokračovat na stejné úrovni, jako v posledním roce a vyhnou se mu zranění, jeho už tak neotřesitelná pozice bude ještě více upevněna.

 

V jeden čas to vypadlo, že se mu jeho dvojče Fábio dokáže výkonnostně vyrovnat. Fábio se i díky zranění svého bratra stal v závěru ročníku 10/11 stabilním členem základní sestavy, ve které dokonce nastoupil i ve finále Ligy mistrů proti Barceloně. Jenže Rafael má v celkovém poměřování obou bratrů přeci jen navrch. Na levé straně obrany navíc vládne zkušený Patrice Evra a i z tohoto důvodu Ferguson poslal Fábia sbírat zkušenosti na hostování do Queens Park Rangers, kde byl vystaven mnohem větší zátěži a zodpovědnosti, než by tomu bylo v rezervním týmu Devils. Jenže, hrát za Manchester United je jedna věc, ale prosadit se, druhá. A Fábio to bude mít po svém návratu v konkurenci na levé straně o poznání složitější, zvláště, když United přivedli na tento post sebevědomého Alexandera Büttnera. To může mít neblahý vliv na kariéru Fábia na Old Trafford a je docela dobře možné, že ten bude brzy měnit působiště a obě dvojčata tak budou oddělena. Faktem totiž zůstává, že Rafael je před svým bratrem v celkovém hodnocení o několik kroků vpředu.

 

Vždy neohrožený a houževnatý obránce se neustále zlepšuje a jeho počínání je stále efektivnější, ať už se to týká poziční hry, či jeho vhodně načasovaných skluzů. Ve všem mu pomáhá jeho velké nadšení a zápal pro hru. Už jsme u něho viděli několik zkratů, ale tento mladý obránce postupně dospívá a lze na něm vypozorovat, že se ze svých chyb poučil.

Jeden příklad za všechny – jeho vyloučení ve čtvrtfinále Ligy mistrů proti Bayernu Mnichov.  Ďáblové měli tenhle zápas rozjetý skvěle a nad německým mužstvem vedli už 3:0, jenže Rafael, který měl na svém kontě od 18‘ zbytečnou žlutou kartu po zákroku na zkušeného van Bommela, se nechal hned na začátku druhého poločasu za stavu 3:1 vyprovokovat, unést emocemi a v 50‘ hloupým faulem zastavil pronikajícího rychlíka Ribéryho. A tak musel opustit hřiště. Rafael oslabil svůj týmu a z hrací plochy odcházel se sklopenou hlavou. Nesnažil se ani nijak protestovat, protože moc dobře věděl, co provedl. Jenže v tuhle chvíli už bylo pozdě. I díky této nerozvážnosti dokázal Bayern později nížit na konečných 3:2, což mu stačilo na postup.

 

V ten okamžik mu mnozí jeho faul vyčítali a někteří mu jej možná dodnes neodpustili. A ačkoliv jej toto vyloučení muselo nějaký čas strašit ve snech, i tento černý moment byl pro něho k něčemu dobrý a posílil jeho odhodlání i charakter. Svým způsobem to byla dobrá zkušenost, která mu pomohla dospět. Disciplína je v dnešním fotbale velmi důležitá a na Rafaelovi je v tomto směru oproti dřívějšku vidět velký pokrok.

 

Ano, stále jsou zápasy, ve kterých se zkrátka ovládnout nedokázal jako třeba proti Realu Madrid na stadionu Santiaga Bernabéua, kdy měl hlídat Ronalda, ve 40‘ dostal žlutou kartu a koledoval si i o vyloučení. Anebo si vzpomeňte na venkovní utkání s Readingem (ona divoká výhra 3:4). Rafael dostal ve 28‘ žlutou kartu a jsem si jistý, že kdyby ho Ferguson ve 31‘ nevystřídal, netrvalo by dlouho a dostal by kartu červenou. Svou divokost a výbušnost ovšem dokázal omezit a postupem času ji podle všeho zcela vypustí s tím, jak bude sbírat další a další cenné zkušenosti. Má zkrátka sklony k tomu, aby zkrotl a osvojil si bezbřehou disciplinovanost. Jenže je to vůbec možné? A bylo by vůbec správné, aby se z něho stal krotký beránek?

 

Rozhodně ne, nicméně bude muset najít správnou rovnováhu, aby bylo vše ku prospěchu věci. Jeho divočejší povaha a zdravá drzost má totiž, co dočinění s jeho nadšením pro hru, která se váže na brazilskou krev. Rafael měl vždycky velké sklony útočení, zvláště díky své rychlosti a dravosti. A někdy zase vybojoval míč velmi riskantním a ostrým, nicméně čistým skluzem. Ale byli bychom pokrytci, kdybychom mu chtěli jeho zdravou agresivitu a divoký styl hry vzít. Jeho disciplína a inteligence je na vysoké úrovni a je zároveň obrovským příslibem pro útočnou sílu Manchesteru United. Koneckonců, v tomto ročníku to vše skvěle demonstroval třemi vstřelenými góly. Za United už jich dal celkem 5. Brazilci si prostě pomoci nemohou. Táhne je to dopředu. Mají to v sobě. S tím se musí počítat.

 

 

Z brazilské vycházející hvězdy se stal základní kámen čtyřčlenné obrany United, ale ona sama by se zřejmě ráda viděla daleko častěji také ve svítivě žlutém národním dresu. To je pochopitelně jeho další výzva. Vystrnadit ze sestavy Alvése, respektive Juana, však nebude úkol vůbec jednoduchý. Rafael už byl sice několikrát povolán do reprezentace, ale na svém kontě má zatím jen dva straty. Oba si připsal na Olympijských hrách v Londýně 2012. A tak pochopitelně, s blížícím se Mistrovstvím světa v Brazílii 2014 jeho touha probojovat se do základní sestavy roste, jenže v tvrdé konkurenci se bude pravděpodobně muset smířit s rolí náhradníka. Z celkového pohledu má ale na druhou stranu ve svých 22 letech stále dostatek času svého cíle jednou dosáhnout.

 

Všichni dobře víme, že Sir Alex Ferguson nedal na svého svěřence za žádných okolností dopustit a držel nad ním ochrannou ruku. Takže bude velice zajímavé sledovat, zda bude jeho schopností plně využívat také David Moyes a co bude mít s Rafaelem v plánu. Valencia měl při nejmenším neutrální sezónu, a jak je o něm známo, dokáže obstojně zastat i post pravého krajního beka, zejména když United hrají na brejky a potřebují vstřelit gól. Stejně tak Chris Smalling umí skvěle zahrát na této pozici, kde může dobře využít některé své přednosti, hlavně svou výšku. I univerzál Jones se svým důrazem a energií se nabízí jako volba na kraj obrany, ale v jeho případě se očekává, že se v následujících sezónách natrvalo zabydlí na pozici stopera. Rafael ztělesňuje hráče, který je typický pro Manchester United. Je mladý, dravý, nebojácný, útočně laděný a plný charakteru. U fanoušků patří jednoznačně mezi nejoblíbenější členy mužstva a není žádných pochyb o tom, že s podporou, které se mu dostane, bude jeho vývoj v další sezóně pokračovat. „O menino cresceu“ – „Ten chlapec roste“

 

zdroj: stretford-end.com + vlastní obohacení a myšlenky

 

ZDIEĽAŤ
Predchádzajúci článokRozhovor: David de Gea
Ďalší článokOld Trafford čaká zápas legiend
Kuba (Marenka MU)
Pracuji jako dělník ve výrobě a bydlím v Žamberku. K United mě přivedla FIFA 2001, a také David Beckham. Po jeho odchodu, jsem zažil rozčarování a o to více se možná paradoxně začal zajímat o United. Začalo to výchovou Class 92‘, Cantona, Treble 1999, Solskjaer, Giggs, Scholes, Neville, již zmíněný Becks, Keane, poté příchody Rooneyho a Ronalda a nová generace v čele s Vidičem, Ferdinandem, Evrou, Ji-Sungem, van der Sarem, Berbatovem, De Geou, Carrickem, ti všichni se stali společně s dalšími legendami symboly Manchesteru United. To vše patří ke zlaté historii posledního čtvrtstoletí. Když půjdeme ještě dál rok 1968, Law Best, Charlton, Mnichov 1958. Potemnělá, přesto však pestrá a v celku především mnoha úspěchy ověnčená je historie United. A pak je tu ona magická energie, jenž kterou ještě umocnil Sira Alex Ferguson. Muž, ke kterému s úctou vzhlížím nejen jako k manažerovi našeho klubu, ale i jako ke člověku. Geniální manažer zapálený pro fotbal, kterému odevzdával vše. Charakter, autorita a persona, jenž dostala Manchester United na absolutní vrchol všech klubů světa. Lídři, týmový duch, Fergie time, rivalita s Liverpoolem, Man City, zápasy s Arsenalem, Chelsea, u které můžu rovnou navázat i na památné finále v Moskvě 2008. Tenhle klub jsem si postupně zamiloval natolik, že jsem se začal věnovat i redaktořině, což bylo někdy v roce 2007. Pohlcen vášní k tomu slavnému velkoklubu jsem si uvědomil, že nic jiného už hledat nechci. A Old Trafford? Magické místo. Divadlo snů prostě musíte zažít na vlastní kůži. Kdo jste ještě nebyli, neváhejte a jeďte se určitě podívat!


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!