Citizens – úhlavní konkurent United

48

Porovnáme Citizens a Red Devils a uvidíme, který tým snese náročnější měřítko při pohledu na poslední dva uplynulé roky. Nerad dělám předčasné závěry, nerad měním názory podle toho, co se právě děje. Pokusím se pojednat o United a City trochu jinak, než jak jste zvyklí. Sezóna poznamenaná z naší strany několika fatálními a nepochopitelnými výpadky, v jistém smyslu naplňuje očekávání a vyvolávat kvůli množícím se nezdarům přehnanou paniku, nemá význam, viz.  Krize v United? Ale jdětě… Zamyslet se však nad některými konkrétními věcmi a úskalími a pokusit se hledat řešení za pomocí zdravého rozumu, je určitě na místě.

 

 

Možná, že budete překvapeni obsahem článku, ale podotýkám, že se nejedná o žádný vtip, apríl ani recesy, ale o vlastní názor na rozdíly manchesterských rivalů, kterým dávám najevo nedostatky United a na opačnou misku vah stavím výhody a přednosti Citizens. Jsem si vědom, že následující text by měl být předmětem rozsáhlé diskuze nejlépe při posezení u „jednoho“ točeného, než jen náplní strohého článku, ve kterém rozhodně není uvedeno několik významných, ale i průvodních informací, ale snažil jsem se alespoň nastínit hlavní myšlenky, které mě vedly k jeho napsání.

 

Tento můj názor, který je víceméně komparací obou manchesterských rivalů, se nebude ani tak týkat celkového pohledu na kluby, ale pokusím se zaměřit na jejich fotbalové přednosti, kvalitu hráčů a herní projev. Záměrně tak vynechávám témata jako majitelé, historie, platové podmínky, líheň talentů a jim podobné, které sice s mou analýzou přímo souvisejí, ovšem pro tuto chvíli jsou řekněme bezpředmětné.

 

Obrázek o rozdílech obou celků po všeobecné stránce máme koneckonců my, fanoušci United, dle mého soudu víceméně jednotvárný a každý asi ví, jaký že parazit, jenž nasákl ropnými penězi, se pokouší z průměrného celku vytvořit top team a snaží se tak narušit rovnováhu v nejvyšší anglické soutěži. Ani já nejsem touto skutečností nadšen, jenže takový je dnešní fotbal a těžko s tím kdokoliv z nás může něco udělat. Avšak myšlenka tohoto článku směřuje přece jen trochu jinam. No, nebudeme chodit kolem horké kaše a pustíme se rovnou do jídla. Psáno za naprosté střízlivosti!

 

Shodou okolností bude naším dalším utkáním (30. dubna) právě derby o Manchester nebo chcete-li o Anglii čili o titul, ale mé hodnocení se k blížícímu se zápasu nijak zvláště neváže a mým záměrem vlastně ani nebylo, aby se z článku dalo ohledně blížícího se střetnutí dvou městských rivalů něco zásadního vyvodit. Na postoj obou celků se totiž podíváme ze širšího spektra a prozkoumáme dlouhodobější pohled na celou situaci, než jen sled událostí, které zdramatizovaly boj o ligový primát. Chtěl bych totiž především vysvětlit, jakou hrozbu představují City především po fotbalové stránce pro jejich jakéhokoliv soupeře.

 

Nastává další revoluce? Vzpomeňme na Chelsea a její vzestup poté, co se jejím vlastníkem stal zámožný Rus Abramovič. Klub podpořený výraznými finančními možnostmi, byl rázem posedlý ziskem trofejí, zažil (zažívá) si své světlé období a prostřídal několik manažerů zvučných jmen, z nichž každé mělo na Blues jiný vliv, ať už pozitivní či negativní. Z Chelsea šel strach, dostala se znovu na vrchol, byla nepříjemným soupeřem, kterého bylo tak těžké porazit. Jenže útlum se začal brzy dostavovat a v těchto dnech svůj lesk opět pozvolna ztrácí, a ač si svou důstojnost stále zachovává, její cesta vede směrem dolů, navzdory prakticky stejným finančním dispozicím, jaké měla na začátku své rozsáhlé „renovace“.

 

A co Citizens? Čím to je, že nás náš nenáviděný rival v současné době, ať se nám to líbí nebo ne, svou hrou na hřišti převyšuje, což začíná být stále očividnější?

 

 

Ale mají předpoklady k tomu, být rovnocenným protivníkem Manchesteru United a dokážou držet krok s evropským fotbalem po delší dobu? A je správné je porovnávat a hledat podobnosti s Chelsea nebo budou psát svůj vlastní příběh? Odpovědi na položené, ale i další otázky, se pokusíme nyní najít na následujících řádcích.

 

Nechci urážet, nechci zesměšňovat tak, jak to bývá při frustraci, nepohodě či v pozici fanouška rivala ve zvyku, naopak, chci se pokusit na chvíli odhodit zaujatost a emoce a podívat se pravdě do očí.

 

Nevím přesně, jaké byly základy dnešních Citizens, ani kdo za nimi stojí, vím však, že věci šly do jisté doby přesně podle plánu, než došlo k nevyhnutelnému a plán začal mít první trhliny.

 

Takhle. Šejk Mansour a jeho peníze jsou jen jakási vedlejší kolej a řekněme téměř nevyčerpatelný zdroj „energie“.  Neznamenají však vše. Vedení City, lidé, kteří měli představy o tom, jak by měl tým vypadat a fungovat a věděli, co chtějí, ti byli hlavními tvůrci a zakladateli dnešních Citizens. Pro někoho se mohou zdát jejich postupy a praktiky jako vytržené z reality, jenže jak jsem předznamenal, to je dnešní fotbal a musíme jej brát tak, jak nám ho jeho dnešní funkcionáři servírují. Je o penězích. Zapomeňte na věrnost, oddanost a klubismus (čest výjimkám), zapomeňte na tradice (s trochou nadsázky – co to vlastně v dnešní době je?) a zapomeňte také na chvíli anglický fotbal (slovní spojení, které skomírá a stále více ztrácí svůj význam)! Tyto ideologické vlastnosti se v dnešní kopané na Britských ostrovech už zkrátka přestávají nosit a dnes na nich úspěch postavíte asi jen ztěží.

 

Megalomanské plány a postupy City mají v jistém smyslu něco do sebe nebo lépe řečeno, jdou tou cestou k úspěchu, která byla postavena společně s moderním rysem a pojetím fotbalu. Takový ráz by se neměl líbit nikomu, zvláště pak třeba nám, fanouškům Manchesteru United. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím lze dělat. Fotbalový vývoj dospěl až k těmto dramatickým událostem, které boří veškeré naše představy o pomyslných hranicích této krásné hry. Jsme tedy svědky toho, že existují i věci, na které naše chápaní zkrátka nestačí. Cesta, kterou se vydaly týmy jako Chelsea, Real Madrid nebo Manchester City, však dává současnému fotbalu dnešní tvář a nevypadá to, že by se mělo v dohledné době něco nějakým způsobem měnit. Taková je však skutečnost a my ji musíme v této podobě přijmout.

 

Nehledě na jejich finanční možnosti, jenž máme my ve své podstatě taky, ale nevyužíváme jich ani zdaleka s takovou horlivostí, mají Citizens zkrátka tu schopnost, že si dnes mohou koupit jakéhokoliv hráče, samozřejmě bráno s rezervou. A tudíž si mohou dovolit poskládat tým přesně podle představ a vytvořit tak mužstvo, které nebude mít konkurenci. Vypadá to jako krásná pohádka, pro nás jako ten nejhorší sen. Ale můžeme si přeci jen, alespoň zlehka oddechnout, jelikož takhle to dneska nemůže fungovat, protože nic není dokonalé.

 

Není totiž úplně snadné, poskládat tým, jenž bude vyhovovat vizím manažera, jelikož ani astronomické částky nejsou automatickým magnetem pro světové hvězdy. Umění nalákat hráče na peníze už je dnes poměrně profláklá věc. Hráč musí vidět v klubu budoucnost a také předpoklady na úspěch. Nechutné postupy Citizens však časem začaly dělat své a na návnadu se chytaly stále větší ryby. Ale nebylo tomu tak ze dne na den.

 

Vezměme si však jako příklad třeba ruskou Machačkalu. Ani královské platy nezaručují příliv vysněných hvězdných fotbalistů, jelikož ti si jsou vědomi nízké prestiže a sledovanosti ruské soutěže i nabízených podmínek v nepříliš atraktivní zemi. Miliony vynaložené na přestupy či platy tak v tamních končinách rozhodně nesplňují svůj účel, týmu schází koncepce a stanovené ambice zůstávají nenaplněné.

 

Bavíme-li se ovšem konkrétně o Citizens, nevyzdvihuji zde schopnosti, trenéra Roberta Manciniho, které jsou mimochodem všeobecně dle mého mínění velmi dobré, ovšem chtěl bych poukázat na fakt, že právě on byl vybrán, jako ten, jenž měl City vést cestou úspěchů a vytvořit z něj tým, jenž bude schopný plně konkurovat nejlepším týmům nejen v Anglii, ale i v Evropě. Dostal úkol, tento cíl splnit, a pokud se to nepodaří jemu, pak si myslím, že už nikomu.

 

Z tohoto pohledu je patrné, že vybrat ty správné hráče odpovídajících kvalit, kterých na fotbalové scéně působí spousta, není zas tak jednoduché, jak se může zdát. Druhou věcí totiž je, postavit z nich fungující mužstvo, což bývá v drtivé většině případů zárodkem prvních problémů. Roberto Mancini v současné době čelí právě těmto úskalím, která musí v rámci svých možností vhodně a správně řešit. V opačném případě by totiž jeho postupy ohrožovaly nejen jeho pozici, ale i veškeré plány City.

 

Abych to shrnul. Ideálem pro City je vybrat z nabízejících se fotbalistů, ty co možná nejvhodnější, a poté z nich poskládat fungující tým, jenže tyto dvě věci skloubit dohromady, je velice složitá věc. To však mírně předbíhám.

 

Po pečlivém uvážení všech možností, došlo vedení Citizens k závěru, že právě Mancini je ten pravý. A tak italský stratég nahradil 19. prosince 2009 na pozici manažera City Marka Hughese a mohlo se začít „budovat“. S sebou si Mancini přivedl i několik svých lidí, spolupracovníků z Itálie, o jejichž schopnostech byl skálopevně přesvědčen, a pak už mohl vesele zahájit přebudovávání kádru. Plán šlapal jako hodinky a postupné skládání týmu podpořené astronomickými částkami mohlo začít. A nemyslete si, že šlo o bezmyšlenkovité utrácení. Celý systém měl svůj smysl a daný řád. Ovšem ani to nemohlo stačit a brzy se začaly objevovat první potíže.  Ať už byla strategie sebepromyšlenější, začaly se kupit problémy, které se ze začátku zdály být bezpředmětné. Jenže z malých problémů jsou velké, a pokud se před nimi jen ustupuje, máte zaděláno na pořádný průšvih.

 

 

Ale vraťme se znovu na začátek Manciniho éry, kdy se začali Citizens škrábat vzhůru a zdálo se, že italský manažer si může dělat všechno, co se mu zlíbí. On však nakupoval rozvážně, ač to tak možná na první pohled nevypadalo. Sice si do mužstva přiváděl většinou hráče, kteří platili za hvězdy či obrovské talenty, kteří ve svých bývalých týmech byli většinou oporami s životní formou, ovšem dokázal vložit naděje i do ne zcela osvědčených fotbalistů, kteří mu ale naproti tomu perfektně seděli na potřebné posty. Na druhou stranu o odchovance prakticky nejevil zájem a vsázel tak říkajíc na jistotu.

 

Potřební hráči pak hráli fotbal, ti méně podstatní se museli smířit s lavičkou náhradníků nebo pochopili, že v City si zkrátka nezahrají. Mužstvo vypadalo před dvěma či třemi lety úplně jinak a už tehdy bychom v něm našli několik draze pořízených posil, jenže s příchodem Manciniho, si ani tito, bez pochyb kvalitní hráči neměli šanci zahrát, jelikož ambiciózní Ital měl své vlastní představ a oni v jeho plánech prostě nefigurovali. Postupně tak odsunul hned několik hráčů ze základní sestavy na lavičku a těm posléze došlo, že je jim milejší hrát fotbal za méně peněz, než sledoval své spoluhráče z lavičky či tribuny se snadno vydělanými miliony v kapse. Tohle rozumné uvažování však mnozí postrádali.

 

Nové přebudovávání kádru započalo a v současné době už máme před očima takřka hotovou práci, která s sebou pro ostatní mužstva přináší celou řadu hrozeb. Jenže pokud bychom si sundali černé brýle, zjistíme, že City nemají zdaleka vyhráno. Na co vám totiž jsou špičkoví hráči, když z nich nedokážete vytvořit soudržný tým? A právě to byl a jak můžeme vidět stále je, hlavní úkol Roberta Manciniho. I v tomto aspektu je ale oproti loňsku vidět velký krok vpřed, ačkoliv určití jedinci mu jeho práci výrazně komplikují. Pravdou však zůstává, že City mají k dispozici mančaft, který už hraje víceméně 2 roky pospolu a za tuto dobu nebyl výrazněji pozměněn. A dle mých předpokladů už mužstvo zásadních změn nevyžaduje, jelikož kvalita i věk hráčů je při jejich herním stylu vyhovující a odpovídá jeho potřebám.

 

 

Už vás nebaví číst tenhle článek dál a říkáte si, že jsem se zbláznil, psát v pozitivním smyslu o Manchesteru City? Nechápejte mě zle. I přes maximální množství odporu, nechuti a nesnášenlivosti k našemu rivalovi se zkrátka snažím s očima otevřenýma popsat, jak vnímám jeho novodobou tvář a vyjádřit se objektivním pohledem k týmu, který výrazně zesílil, vyrovnal se špičce předních evropských mužstev a aktuálně je opět naším nejúhlavnějším konkurentem.

 

Nyní přistoupíme k jednotlivcům. Vezměme nejprve obranu Citizens . Kompany, Lescott, Kolo Touré, Kolarov, Clichy, Zabaleta, Richards. Tato jména stačí k tomu, abychom si udělali představu o nesporné kvalitě zadní řady našeho rivala, která dokázala vytvořit pevný soubor a jejíž věkové rozmezí se pohybuje od 23 do 31 let, tedy s průměrem 27. Což je řekněme ideální fotbalový věk, u obránce určitě. To vše podtrhuje talentovaný Joe Hart, jehož brankářské schopnosti osobně obdivuji a uznávám. Takto poskládaná obrana nevykazuje výraznější nedostatky ani výkyvy a ve spolupráci s defenzivou se dnes řadí k nejzodpovědnějším.

 

 

Záloha patří k rozdílovému prvku hry. A u City tento fakt není výjimkou, ale pravidlem, na kterém je zbytek mužstva postaven. Defenzivně laděný Yaya Touré a mistr techniky David Silva patří k mým oblíbeným hráčům a oba byli a jsou velkými oporami nejen svých bývalých mužstev, ale i reprezentací a nyní také současného zaměstnavatele, kde tvoří kostru mužstva.

 

 

Záměrně jsem zmínil tyto dva, jelikož jedním dechem dodám, že síla City spočívá v tom, že i když je větší počet hráčů vyřazen ze hry (zranění, karetní tresty atd.), na jejich posty je dosazena kvalita obdobné hodnoty. Záložníci jako De Jong nebo Barry odvádějí moře černé práce a mimo to zaručují také přítomnost spolehlivosti i patřičné agresivity nejen v Citizens, ale ne náhodou opět i v srdci zálohy svých reprezentací. Dále pak Nasri, Milner a Johnson, kteří naopak operují především v křídelních prostorech zejména s ofenzivními úkoly. Mají skvělé kombinační schopnosti a výdrž. Každý hráč v záloze City navíc disponuje specifickými vlastnostmi, kterých Mancini dokáže v různých zápasech skvěle zužitkovat.

 

Se stylem hry City, kteří hrají ve formaci 4-2-3-1, kouč Mancini vybírá do útoku buď jediného útočníka, který je výrazně podporován Nasrim či Silvou anebo, jak je tomu ve většině případů, volí dva forvardy, z nichž jeden je více vysunutý vpředu. Zpravidla to bývá talentem oplývající, avšak problémový Balotelli nebo vytáhlý Džeko a hráči do kombinace hrající na podhrotu jsou pak štírek Agüero a nyní opět také bojovný rebel Tévez.  Tato čtveřice představuje obrovské nebezpečí a každý z nich může v zápase vstřelit gól, pokud je na hřišti. Jejich produktivita a schopnost gólově se prosadit jsou na vysoké úrovni a tito hráči, kteří patří ke špičce fotbalových útočníků, skvěle zapadají do systému, jaký chce jejich kouč praktikovat.

 

 

Když se díváte na hru City, musíte uznat, že v současné době z jejich hry je už po několika minutách utkání cítit kvalita a nebezpečí. Že tým je oproti loňsku daleko sehranější a kompaktnější asi dodávat nemusím. Pokud zapnou, pak jsou prakticky nezastavitelní a jejich kombinace a nátlaková hra se při jejich psychické výhodě velmi těžce brání, dokonce i jsou-li oslabeni, jak jsme toho byli svědky třeba při vzájemném střetnutí  v FA Cupu 8. ledna tohoto roku (2:3), kdy se dokázali vrátit do zdánlivě ztraceného zápasu a výrazně zdramatizovat koncovku pro zatím posledního derby.

 

Jenže pokud se jim nedaří vstřelit gól a protivník svou pevnou a zformovanou obranou odvrací jejich ataky, začnou vykazovat známky nervozity, slábne vůle vstřelit gól, poleví v koncentraci a nastávají problémy. Přesně tohle se jim stává proti slabším soupeřům, proti kterým jim zároveň chybí motivace. Pokud se totiž jedná o prestižní zápas, dokážou se na něj Citizens takticky skvěle připravit a odehrát jej v plném nasazení a s maximální koncentrací. Jakmile před nimi však stojí průměrný celek, jenž je v obranném bloku připraven na zarputilou defenzivu, kterou jim dokáže zápas znechutit, ztrácejí City svou sílu a odhodlanost a často jim pomáhají jen náhody a štěstí.

 

Hranice mezi 100% výkonem a mdlým představením je tudíž v jejich případě velice tenká, a pokud se jim nedaří, začnou se naplno projevovat své slabé stránky a nedostatky a stoupající frustrace jim výrazně naruší jejich plány.

 

 

Problémy s morálkou jsou přesně tím, co sráží jejich snažení a nedovoluje jim vyrovnávat se s porážkami. Svého času se o tyto neduhy staral třeba Robinho, dnes si můžeme uvést dva příklady za všechny. Rebelantský Tévez a nesympatický Balotelli, jsou těmi, kdo má velký podíl na psychickém rozpoložení týmu před, během a po zápasech. Tito hráči pak neváhají projevit se přímo na hřišti. Mužstvo se jejich chováním a emocemi někdy ovlivnit nenechá, jindy je ale patrné, že něco není v pořádku a profesionalita se mění na dětinskost a soustředěný výkon v komediální frašku. Citizens následně jako kdyby zapomněli na své úkoly a zodpovědnost a neváhají otevřeně předvést celému světu svou stinnou stránku.

 

Na druhou stranu ale musím poznamenat svůj pozorovatelský poznatek. A sice ten, že dnes dosti podstatným ukazatelem každého týmu je také to, aby měl ve svém kádru hráče, jenž je svým způsobem výjimečný a poutá na sebe velkou pozornost. Ne však pouze pro své nesporné fotbalové umění, ale i pro svou zkalenou minulost obsahující povětšinou v médiích dopodrobna rozebíranou aféru spojenou se soukromým životem. Takoví hráči jsou ikonami týmu a platí za osobnost, která nad ostatními vyčnívá a přestává být jen „obyčejnou hvězdou“. AC Milán má svého Ibrahimoviče, Real Madrid Cristiana Ronalda, Chelsea Terryho, Manchester United Rooneyho, Bayern Mnichov Ribéryho či Robbena a Manchester City Téveze a Balotelliho. A ať už se takovéto typy hráčů v minulosti projevili jakkoliv, týmy se bez nic víceméně neobejdou a v jistém smyslu je potřebují k vytvoření si vlastního unikátního charakteru, který je od těchto specifických jedinců odvíjen.

 

Ke všemu se přidává fakt, že hráči nejsou stroje a zvýšení jejich platů automaticky neznamená zlepšení jejich výkonnosti, což je v dnešní době velkým tématem. Kam až sahají hranice možnosti hráčů, vědí jen oni sami, ovšem královské platy dnes snad hranici nemají.

 

Pokud by však k těmto komplikacím nedocházelo a Mancini by zřejmě získal maximální respekt od všech svých svěřenců, pak by se kupředu posunula i realizace snu o dokonalém a neporazitelném Manchesteru City. Zkušený trenér, o jehož schopnostech nepochybuji, však přeci jen zřejmě nemá na to, aby kočíroval klub formátu City v dnešní podobě a vštípil mu beze zbytku svou filozofii. A pokud se týmu nedaří, je náhle vystaven obrovskému tlaku ze všech stran, což ostatně není v dnešním světě nic překvapivého.

 

S tím jak City začali strmě stoupat vzhůru, se tak jeho pozice stává stále nevděčnější, jelikož případný pád z výšky, která roste, by byl hodně bolestivý. Jak dlouho ještě bude na lavičce našeho rivala, jisté není, můj názor však je, že jakmile lavičku opustí, začne se celý systém Citizens rázem hroutit jako domeček z karet.

 

Když bychom udělali sumář, tak City mají výborně poskládaný silný tým, který se ovšem čas od času jako tým neprojevuje. Skvěle složená obrana, velmi silná záložní řada a čtveřice špičkových útočníků dává našemu městskému rivalovi velké možnosti, jenže ty je třeba proměnit ve skutečné hodnoty, na kterých je každý velkoklub postaven. To však není dílem okamžiku, nýbrž důslednou a dlouhodobou činností.

 

V porovnání s United je situace v tomto ohledu víceméně opačná. Budu upřímný. Náš současný kádr nedosahuje kvalit tomu, kterým disponují Citizens, kteří nás v mnohém převyšují. Jenže Devils mají na své straně více zkušeností, týmového ducha, semknutost a obrovskou vnitřní sílu, která se opírá o masivní základy pevné jako skála, které jsou odrazem staré, ale i nedávné historie. To vše navíc vyztuženo nejlepším a nejúspěšnějším manažerem současného fotbalu klubové úrovně.

 

Jenže ono i tohle neotřesitelné zázemí přestává v posledních letech stačit a splňovat svou funkci. V časech let 2006-2009, které se dají nadneseně označit za roky Cristiana Ronalda, zažili United veleúspěšné období. Tým praktikoval nátlakovou hru, prezentoval se ohromnou výkonností a vůlí po vítězství a ve světě prakticky neměl konkurenci. Zdá se to velmi zvláštní, ale po odchodu fenomenálního CR 7 se během krátké doby fotbal o krok posunul ve vývoji, na který United ještě plně nezareagovali. Už si nemůžeme nalhávat, že naše křídelní hra ve formaci 4-4-2 může stačit na kohokoliv s přihlédnutím na hráče, kteří figurují na naší soupisce.

 

Možná je skutečně čas na změnu. A to radikální. Ferguson hodlá vybudovat svůj poslední tým a předat jej svému nástupci v době, kdy bude přesvědčen o jeho komplexnosti. Mnozí volají po drahých posilách a já nemám mnoho důvodů, proč nesouhlasit, jenže je třeba vše provést rozvážně a promyšleně s vytvořením nového systému hry, kam budou jednotliví hráči pasovat. A zároveň je třeba zachovat hlavní rysy klubu a navázat na práci Sira Alexe.

Legendy Giggs a Scholes nemohou táhnout tým do nekonečna a i tyto dva symboly United bude třeba nahradit skutečnou kvalitou, než jen talentovanými hráči z vlastní produkce. I když samozřejmě vše bude chtít čas a probíhající omlazování kádru a blížící se změna manažera bude znamenat sled událostí, které se nám líbit nebudou, a pro které budeme muset s těžkostmi najít pochopení s vírou, že se vše podaří. Všichni jsme totiž byli zvyklí na vysoký standard, kterého ale už nyní nedosahujeme. V minulosti však Devils podobnými obdobími prošli několikrát, ovšem po více než 25 letech u toho už nebude Ferguson. A proto se toho všichni tolik bojíme, jelikož zároveň víme, jak temné časy nastaly po odchodu Sira Matta Busbyho. My, fanoušci, chceme mít jistotu, že ze všech současných komplikací, které byly nevyhnutelné, vyjdeme jako vítězové. Kvalita mládí je na naší straně a je potřeba aby se vše vyvíjelo podle představ.

 

To už však uhýbám trochu od tématu. Hlavním úkolem pro tuto chvíli je nestát na místě a začít pozměňovat herní systém, který je třeba ušít přesně na míru všem hráčům na hřišti.

 

Současná pozice některých Ďáblů totiž není úplně jednoznačná a vše okolo nich je jakoby předmětem neustálého experimentu. Třeba takový Phil Jones nebo Tom Cleverley jsou schopni hrát hned na několika rozdílných postech na hřišti, zastat různé role a akceptovat i úkoly, které však dle mého nesedí jejich ryzí pozici, na které by měli bez výjimek působit. Nebo takový Anderson, jenž byl opět nešťastně zraněný a po většinu sezóny mimo hru a je třeba, aby konečně potvrdil své kvality nebo z týmu odešel.

 

Dále třeba Rooney, jenž je pro současný Manchester United nepostradatelným hráčem, nyní zastává pozici mezi středem zálohy a hrotovým útočníkem, vykonává na hřišti fantastickou práci, bere na sebe obrovskou zodpovědnost a je zatížen několika úkoly, se kterými si i přes to dokáže vždy poradit na výbornou a dávat k tomu spousty gólů. Na místo toho by však mělo být jeho místo čistě jen v útoku a jeho kreativní práci by měl stíhat zastat někdo jiný ze zálohy. Nebo naopak přizpůsobit hru Rooneyho podhrotové pozici a v útoku využít dvojice hráčů, než povětšinou osamoceného Welbecka, popř. Chicharita, jenž se stává ve spoustě zápasech této sezóny nevyužitým článkem. Navíc určitě není dobře, že se tým spoléhá právě na schopnosti Rooneyho, jehož ztráta by s sebou přinesla řadu nečekaných změn. I já samozřejmě zastávám názor, že každý je nahraditelný, jenže náš systém hry rozhodně není na případnou absenci své největší hvězdy připraven. Jak dopadl závěr sezóny 2009/2010, asi připomínat nemusím.

 

Konečná tabulka Premier League pro sezónu 2009/2010

 

Je na místě zvážit rozestavení 4-2-3-1, 4-3-3, nebo nezvyklé a odvážené 4-3-1-2, kde však odpadají rysy naší typicky křídelní hry, kterou máme zažitou a propracovanou.  V dnešním fotbalovém světě ale už v našem podání přestává plnohodnotně fungovat a mít svůj efekt.  V našem týmu je vše postaveno řekněme s trochou nadsázky staromódně a s rostoucí konkurenceschopností ostatních celků nejen v Premier League, je na místě si uvědomit, že i osvědčené metody platí jen dočasně, a poté ztrácejí účinnost.Všechny tyto záležitosti ohledně našeho herního systému jsou však předmětem dalších debat.

 

Změna, jenž proběhla z útoku ze složení Rooney, Tévez, Berbatov, CR7, Nani + Park na dnešní podobu, kdy tu máme ofenzivu sestavenou z Rooneyho, Welbecka, Chicharita, Younga a Naniho + Valenciu, je poměrně velká a nelze ji brát na lehkou váhu, protože Ferguson najednou musí situaci řešit úplně jinak, jelikož pracuje s typově odlišnými fotbalisty.

 

Samozřejmě, že k nedostatkům v letošní sezóně hodně přispívala zranění, a zejména dlouhodobá absence kapitána Vidiče, nebo nepříjemnou nemocí postiženého motoru zálohy Fletchera, se zjevně podepsala na výkonnosti United v letošní sezóně.  Jenže z celkového pohledu potřebujeme udělat krok vpřed a v naší hře udělat pár změn, popřípadě přivést nové posily a začít měnit styl naší hry, která potřebuje nový impuls. Navzdory našemu 19. titulu, a ať už bychom získali nebo ne i ten 20. primát, je na Manchesteru United patrný odstup od těch nejlepších. Postačujícím důkazem budiž naše výsledky a účinkování na evropské scéně z této sezóny.

 

Nezajímá mě naše postavení v tabulce ani zavádějící statistiky. Z toho totiž může vycházet jen šílenec. Mě zajímá současná tvář týmu a herní projev. Asi každý vidí, že něco není v pořádku, a z naší strany mizerné zápasy se hromadí.  Sílící kritika je zcela určitě oprávněná a opodstatněná. Ztrácíme těžce vybudovanou konkurenceschopnost a v některých zápasech náš tým předvedl průměrný až špatný výkon, což je věc kterou nemůžeme přehlížet a obhajovat donekonečna. Už se nemůžeme za nic schovávat. Předčasné vypadnutí ze všech pohárů, o které jsme letos hráli, signalizuje problém. Ale nejsou to žádné mylné představy o náhlé krizi, jak vidí celou situaci většina z vás, ale jde o dlouhodobý proces, jehož průběh je třeba zachytit a správně na něj reagovat. Rozhodně však nic není ztraceno. Pro tuto chvíli je však důležité si uvědomit a přiznat si, že je třeba něco dělat, a že nechat věci nečinně plynout dál, by znamenalo velké nepříjemnosti, což by mohlo mít katastrofální následky.

 

Co se týče nákupů. Nebudu se tu pouštět do rozebírání konkrétních jmen ani postů, které bychom měli posilnit. Neapeluji však na rozené Angličany ani snad na Ostrovany, i když takové hráče samozřejmě preferuji. Avšak jak už jsem předznamenal ze začátku, anglický fotbal umírá a ztrácí svou pověst.

 

Dnešní fotbal se odvíjí především od španělského trendu a jižanských typů hráčů. Říkám to jako zastánce ryzí anglické kopané nerad, ale i my bychom měli najít ten správný směr a vydat se pro mnohé nepředstavitelnou a nepěknou cestou, pokud si chceme dělat naděje na dostižení těch, kteří nás v současné době převyšují. Ne následovat postupy ostatních, ale najít si svůj vlastní způsob, jak se s celou situací vypořádat.

 

Tímto zároveň vůbec nechci bořit a pochybovat o líhni talentů nebo využívání našich nadějných mladíků, kteří mají předpoklady pro Manchester United ani zatracovat ryzí Angličany, kteří jsou nositeli krve s fotbalovou DNA, jakou nemá nikdo na světě. Měli by to být totiž právě oni, kdo bude tvořit kostru našeho mužstva a budou vychováni k tomu, aby ctili veškeré hodnoty United. Nechtěl bych, aby se na ně zanevřelo, jenže postupy dnešních velkoklubů podkopávají anglickou kopanou a sami ničí její samotné základy. Náš tým by tedy neměl podporovat tuto děsivou skutečnost, ale zachovávat si ráz anglického mužstva, ač to bude postupem času stále složitější.  Nicméně tým by měl být zároveň vhodně doplněn zahraničními fotbalisty, bez kterých to dnes mezi elitou zkrátka a dobře nefunguje.

 

Z mého pohledu je zbytečné a nesmyslné nakoupit 4-5  hráčů už během tohoto léta a tým výrazně měnit po vzoru některých uměle vytvořených týmů, mluvím tu ale o promyšlených změnách a především volbě správných jmen, která pomohou vytvořit a dodat Manchesteru United novou tvář. Jenže co naplat, vše je v rukou Sira Alexe, popř. jeho nástupce. Můžeme tedy pouze doufat, že ten nastolí přijatelnou klubovou politiku a dodá poněkud ospalému týmu potřebný impuls a nový elán, které začínáme stále více postrádat a které budou pro budoucí časy rozhodujícími faktory.

 

Podle mého soudu bychom dnes v mnoha bitvách neobstáli, jelikož potřebujeme čas a prostor na dostižení těch nejlepších. Týmy jako Manchester City, Real Madrid, Barcelona, AC Milán, Juventus nebo Bayern Mnichov jsou z celkového pohledu momentálně před námi a viděli jsme, že i celky jako Athletic Bilbao nebo taková Basilej hrající ve skvělé fazóně nás dokázaly přehrát a porazit.

 

Je třeba dohnat a vyrovnat se těmto klubům a nejlépe je samozřejmě předčít, jenže páky na vytvoření rozdílu momentálně nemáme a naše suverenita je již nenávratně pryč. Chelsea, Arsenal či Tottenham nám zůstávají i nadále v patách a my se musíme v tvrdé konkurenci rychle zorientovat. Bude to ještě běh na dlouhou trať, bude nás stát hodně sil a bolesti, ale věřím, že si s mankem, které musíme dohánět v následujících letech, poradíme, naše hra bude mít opět šťávu a budeme znovu válcovat soupeře, kteří z nás budou mít strach a respekt.

 

Závěr

 

Abych se přiznal, ani mě moc netrápí, jak dopadne pondělní derby, spíše mi dělá starost, kdo se stane mistrem Anglie. Pokud to máme být my, pak musíme ukázat, že si to zasloužíme. Ať už ale boj o titul dopadne jakkoliv, na výše zmíněném to nic nemění. Obměňování kádru s sebou nese své následky, kterých jsme podle očekávání letos svědky, a i když se zdá, že nebýt dalších negativních faktorů jako je zranění hráčů ve vlastních řadách nebo ohromná forma City, bychom sezónu bez větších potíží opanovali, není tomu tak. Máme za sebou rok, jenž musel přijít a nyní je pouze na Rudých ďáblech, zda je pro ně mírný nezdar tím správným impulsem k tomu, pokračovat ve své rozdělané práci, díky které si již brzy opět vydobijí svou neotřesitelnou pozici na výsluní.

 

Pokud jste dočetli až sem a máte k tématům, která jsem otevřel, co říct, rád bych znal váš názor na mé povětšinou subjektivní dojmy. V tom případě reagujte svými komentáři.

 

 

ZDIEĽAŤ
Predchádzajúci článokHodnocení: Manchester United – Everton
Ďalší článokWelbeck súhlasil s novým kontraktom
Kuba (Marenka MU)

Pracuji jako dělník ve výrobě a bydlím v Žamberku. K United mě přivedla FIFA 2001, a také David Beckham. Po jeho odchodu, jsem zažil rozčarování a o to více se možná paradoxně začal zajímat o United. Začalo to výchovou Class 92‘, Cantona, Treble 1999, Solskjaer, Giggs, Scholes, Neville, již zmíněný Becks, Keane, poté příchody Rooneyho a Ronalda a nová generace v čele s Vidičem, Ferdinandem, Evrou, Ji-Sungem, van der Sarem, Berbatovem, De Geou, Carrickem, ti všichni se stali společně s dalšími legendami symboly Manchesteru United. To vše patří ke zlaté historii posledního čtvrtstoletí. Když půjdeme ještě dál rok 1968, Law Best, Charlton, Mnichov 1958. Potemnělá, přesto však pestrá a v celku především mnoha úspěchy ověnčená je historie United. A pak je tu ona magická energie, jenž kterou ještě umocnil Sira Alex Ferguson. Muž, ke kterému s úctou vzhlížím nejen jako k manažerovi našeho klubu, ale i jako ke člověku. Geniální manažer zapálený pro fotbal, kterému odevzdával vše. Charakter, autorita a persona, jenž dostala Manchester United na absolutní vrchol všech klubů světa. Lídři, týmový duch, Fergie time, rivalita s Liverpoolem, Man City, zápasy s Arsenalem, Chelsea, u které můžu rovnou navázat i na památné finále v Moskvě 2008. Tenhle klub jsem si postupně zamiloval natolik, že jsem se začal věnovat i redaktořině, což bylo někdy v roce 2007. Pohlcen vášní k tomu slavnému velkoklubu jsem si uvědomil, že nic jiného už hledat nechci. A Old Trafford? Magické místo. Divadlo snů prostě musíte zažít na vlastní kůži. Kdo jste ještě nebyli, neváhejte a jeďte se určitě podívat!


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!