18/06/2021
Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – MUFC
Legendy Redaktorské správy

Jak Arsenal dostal osmičku…

Nastřílet Arsenalu osm branek je výjimečná událost a mnohem cennější je, když ji vidíte na vlastní oči.


Zdravím všechny české a slovenské fanoušky Manchesteru United. Tímto článkem bych Vám chtěl přiblížit, jak jsme se ocitli na jednom z historických vítězství mého milovaného klubu.


Vše začalo už před třemi lety, kdy jsem s mým tátou plánoval dovolenou. Zrodila se myšlenka cesty za kanál La Manche a návštěvy jednoho utkání Premier League na Old Trafford. Nápad to byl skvělý a byl jednoznačně schválen. Bohužel, realizace se nám příliš nepovedla. Přišly osobní problémy a ze všeho sešlo. A tak jsme svůj sen pořád oddalovali o půl roku, pak o rok, až se zdálo, že se na Ostrovy zřejmě nepodíváme. Pak ale přišlo jaro tohoto roku a blížilo se utkání Ligy mistrů mezi Manchesterem a Schalke. Na stránkách devilpage.cz se objevil článek o možnosti zajištění vstupenek na tento zápas. Bohužel jsem zaváhal a lístky už byly pryč. Alespoň byl v článku kontakt na Adama Majchráka, který spolu s Markem Němcem zajišťoval vstupenky.


Počkal jsem tedy, až se rozlosuje nový ročník PL 2011/2012, a kontaktoval jsem Adama. Po několika e-mailech a koordinaci mé a tátovy dovolené jsme vybrali vysněné utkání s Arsenalem. Byl jsem unesen, že se mi povedlo získat lístky právě na toto utkání. Do Anglie jsme se rozhodli jet autem a podniknout pořádný „road trip“ ve dvou, takže jsme si museli dopředu s Markovou pomocí zarezervovat trajekt. Ubytování nám Marek zařídil na čtyři dny, takže jsme měli před sebou úžasnou dovolenou.


Ve středu 24. srpna 2011 jsme v 9:00 vyrazili z Nýřan u Plzně směr Dunkerque (Francie), kde jsme se měli druhý den ráno v 7:00 nalodit na trajekt. Cesta do Francie nám i s přestávkami trvala necelých 11 hodin. Po noci strávené ve stanu na louce nedaleko pláže jsme se v půl sedmé ráno nalodili na trajekt. Jelikož jsme já a táta ještě nikdy nejeli na tak velké lodi, byl to pro nás velký zážitek. Když jsme poprvé uviděli „White cliffs of Dover“, byla to nádhera. Před vyloděním v Doveru jsme si ještě přeřídili hodinky a trochu frustrovaní z jízdy vlevo jsme želvím tempem vyjeli směr Manchester.


Potom, co jsme se za pomoci několika kruhových objezdů vymotali z Doveru, a najeli na „Motorway no. 25“, jsme už dostávali do krve řízení na opačné straně. Poté, co jsme zjistili, že značka „London 45 m“ neznamená, že Londýn je za rohem, ale že je od nás 110 km, nás už nemohlo nic rozhodit a přidali jsme na tempu.



Když jsme okolo čtvrté odpoledne dorazili do Manchesteru a našli ulici Jameson Close, kde jsme měli zajištěné ubytování, jsme byli oba docela unavení, ale čest nám jako „skoroplzeňákům“ velela jít ze všeho nejdřív otestovat produkty místních pivovarů. No, návrat zpět na barák ve dvě hodiny ráno myslím mluví za vše.



Druhý den jsme podnikli pěší túru ke stadionu. Jelikož se hrálo až v neděli, měli jsme moře času nakoupit dost suvenýrů s logem Rudého ďábla i několik dresů a šál, abychom v den zápasu vypadali jako skuteční domácí fanoušci. I když náš dům byl od Old Trafford vzdálen asi 5 km, poté, co jsem poprvé shlédl tento architektonický skvost, jsem na bolest v nohou ihned zapomněl. Bylo to něco neskutečného. Ze všeho nejvíc na mě udělali dojem sochy The United Trinity a Sira Matta Busbyho. Po procházce tunelem okolo stadionu, kde bylo nespočet transparentů a nástěnek vztahující se k historii United, jsme zamířili do Megastoru. Myslím, že nemusím vysvětlovat, že jsem tam mrknutím oka strávil více než hodinu a utratil více než 150 liber. Večer opět patřil naší oblíbené zábavě, kterou jsme pojmenovali „good beer searching“ a nalezli zastrčenou hospůdku s názvem Old Orleans, kde hrála příjemná jazzová hudba, a která se nám na tolik zalíbila, že jsme do ní chodili každý večer.



Sobota se nesla ve znamení příjemného zpestření. Do Manchesteru zavítal tým formule 1 McLaren Mercedes. Před radnicí na Albert square byly k vidění opravdové monoposty, kombinézy a helmy jezdců, mohli jste si vyzkoušet výměnu pneumatik na čas, sednout si do pravé formule nebo si na simulátoru zajet kolo na čas na virtuálním okruhu v Silverstone. Manchester nás zkrátka nepřestal překvapovat. Večer jsme zašli do místního oblíbeného sportbaru, kde jsme sledovali zápas Liverpoolu s Boltonem.



A pak nadešel den, na který jsme se těšili několik dlouhých let. Již od nedělního rána byly v centru vidět skupinky fanoušků United. S několika z nich jsem se odhodlal přes svou lámavou angličtinu dát do rozhovoru a byl jsem příjemně překvapen, jak byli přívětiví. Zápas se hrál od čtyř odpoledne, ale my jsme na stadion vyrazili už ve dvě hodiny autem. Jak jsme se blížili k Old Trafford, přibývali na cestě tzv. parkovací naháněči, kteří nám za poplatek umožnili odstavit auto na jakémsi firemním parkovišti, a zbývajících několik set metrů jsme se nechali unášet červeným proudem fanoušků.


Když jsme byli asi sto metrů od stadionu říkám tátovi: „Měli bychom si ty piva dopít tady, ať je netaháme před stadion“. Abych to vysvětlil. Do Anglie jsme si přivezli pro jistotu basičku Gambrinusu, kdyby nám náhodou anglické výrobky nechutnaly. Jenže táta mé prozaické poznámce nevěnoval pozornost a se slovy „Dopijeme to tam“ vyrazil přímo před stadion. Bohužel jsme s lahváči nedošli daleko. Na mostě u stadionu stála v reflexní vestě slečna „police officer“ a když jsme okolo ní nenápadně procházeli, zastoupila nám cestu a se slovy: „No beer, guys“ nám hbitě sebrala nedopitou desítku a její obsah poslala do manchesterské kanalizace. Naštěstí, k naší úlevě, jsme mohli pokračovat před stadion. Tam už byla hlava na hlavě a my jsme začali naživo prožívat náš sen.


Jelikož jsme si stadion z venku prohlídli před pár dny, zamířili jsme přímo k našemu vchodu S 21. Po prokázání se permanentkou jsme vstoupili do útrob Divadla snů. Když jsem stoupal po několika schodech do našeho sektoru, pomalu se mi otevíral ten nejúžasnější pohled, jaký jsem kdy v životě viděl.



Usadili jsme se na své místa (cca čtyři metry po pravé straně od domácí střídačky) a sledovali, jak hráči začínají přicházet k rozcvičce.



Poté, co se na trávníku objevil i Arsenal s Tomášem Rosickým, se poprvé ozval zaplněný kotel Gunners. Teď trochu předběhnu, ale fanoušci Arsenalu na mě udělali docela dojem, když i za stavu 7:2 stále nepřestávali podporovat svůj tým.


Když byli hráči rozcvičeni, odebrali se zpět do kabin, a na hřiště vyběhlo asi dvacet chlapíků s menšími vidlemi a začali do trávníku vmačkávat vykopnuté drny. Po dokončení jejich práce byl spuštěn zavlažovací systém a dobrých pět minut bylo hřiště zkrápěno vodou.


Pak přišla ona chvíle. Z tunelu se vynořil Howard Webb následován asistenty a za nimi jedenáctky obou týmů. Při téhle chvíli začal Stretford End, stejně tak jako ostatní sektory, aplaudovat ve stoje. Běhal mi mráz po zádech při pomyšlení, že jsme opravdu součástí této neskutečné kulisy. Když byli všichni nastoupeni, začali se z tunelu trousit členové realizačního týmu, náhradníci a hlavně Sir Alex Ferguson. Po příchodu na střídačku rozdal spolu s náhradníky pár podpisů a usadil se do své Audi sedačky.



Zápas začal a začínala se naplno ozývat skandování obou táborů. Po Welbeckově gólu jsme si poprvé užili nefalšovanou radost celého Old Trafford. Když se trefil i Young, pronesl můj anglický spolusedící, kterému mohlo být okolo sedmdesáti let: „What a lovely goal, isn´t it?“ Byl jsem tak unešený, že jsem ze sebe vysoukal jen „It was, sir“. Po třetím gólu Rooneyho jsme s tátou usoudili, že finance vynaložené na tuto dovolenou, se více než vyplatili a to jsme ještě nevěděli, co se bude dít ve druhém poločase. První poločas měl jedinou kaňku a to bylo Walcottovo snížení na 3:1.


 


Druhý poločas, vyjma prvních 10 minut, kdy měli Gunners převahu, byl jednoznačně v režii United. Atmosféra byla dech beroucí, gólů jako šafránu, zkrátka neuvěřitelný zážitek, který se nedá slovy ani vyjádřit, jen zažít. Po gólu Van Persieho se jeden fanoušek Red Devils postavil a obrátil se směrem k sektoru hostů, který byl od nás kousek, a s ironií Angličanům vlastní zakřičel „It´s awesome“. Musel jsem se začít smát, protože to byla krásná tečka za naším výletem. Ještě jsme pořídili společnou fotku s tátou a šli oslavovat do centra. Druhý den ráno nás čekal odjezd, ale já byl naprosto spokojený, aby taky ne.


Doporučuji všem, kteří ještě váhají s cestou na zápas United, aby přestali a šli do toho po hlavě… stojí to za to! Ještě bych chtěl tímto poděkovat Adamovi a Markovi za zprostředkování tohoto zájezdu. Bylo to UNBELIEVABLE.


Autorem článku je Jiří Hauer.


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!