Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – Manchesteru United
Blog

Retrospektiva: Keane vs. Vieira

Rivalita je neodělitelnou součástí fotbalu a její kořeny sahají až k jeho samotným počátkům. Známe mnoho případů a způsobů, jak se rivalita projevuje. Krásným příkladem novodobé éry Premier League je nesmiřitelná dvojice kapitánů Roye Keana a Patricka Vieiry.

 

Rivalita se odvíjí od dění na hřišti mezi samotnými aktéry a přenáší se na fanoušky, kde je dále rozvíjena a dosahuje nekonečných rozměrů nejen na stadionu, ale také mimo něj. My však zůstaneme u dvou konkrétních hráčů – nesmiřitelných soupeřů. Boje Keana s Vieirou se odehrávaly většinou na hrací ploše, ale to nebylo vždy až tak jasným pravidlem. Vyhlášení kapitáni a lídři svých týmu se do sebe klidně pustili ještě před nástupem na hřiště a výjimkou nebyly ani nekonečné mediální války vedené na dálku.

 

V tomto příspěvku se tedy podíváme také na to, jak na rivalitu těchto dvou věčných protivníků potažmo klubů, vzpomínají samotní hráči a další osoby, které se stali přímou součástí celého dění a připomeneme si několik jejich rozhovorů. Prostor kromě toho dostane i slovo respekt a vzájemná ústa, které k tomu všemu neodmyslitelně patří. Zvu vás do světa, který, ač se to nemusí na první pohled zdát, dělá fotbal jedinečným sportem.

 

Roy Keane je mnohými považován za vůbec nejlepšího a nejvlivnějšího kapitána, jakého kdy Rudí ďáblové měli. Obrovská osobnost, která budila už při pouhém pohledu respekt. Na hřišti se proměnil v nezkrotného rozohněného démona, jenž vedl s ohromující energií a vůlí svůj tým vstříc vítězství. V týmu United odehrál 12 sezón v letech 1993-2005. Od roku 1997 plnil roli kapitána. Ve 480 utkáních vstřelil 51 gólů. Některými zatracován a jinými vynášen do nebes, se stal rebel Roy Keane se srdcem pravého ďábla, neodmyslitelnou součástí novodobé historie a legendou United.

 

Pro ty z vás, kdo to ještě nevědí, Patrick Vieira nedávno ukončil svou aktivní fotbalovou kariéru. Jeho posledním zaměstnavatelem byl Manchester City a v tomto klubu se Vieira také rozhodl pokračovat v jeho vedení. V 35 letech měl tento defenzivní středopolař za sebou kromě působení v Manchesteru City, také štaci v Interu Milán nebo Juventusu Turín. Největší jméno si ovšem udělal v týmu, kam si jej přivedl jeho současný kouč Arséne Wenger. Ano, je to londýnský Arsenal.

 

Soupeření

 

Když v roce 1996 začal Wenger trénovat Arsenal, přivedl si do něho i svého krajana Vieiru. Ten po třech sezónách strávených ve francouském Cannes přestoupil v roce 1996 do AC Milán. Zde však odehrál pouze 5 utkání, aby se následně stěhoval na Highbury. Zde strávil celkem 9 sezón a to ne ledajakých. V letech 1996-2005 odehrál 406 utkání, ve kterých vstřelil 34 gólů. Od roku 2002 plnil navíc oficiálně roli kapitána. Byl vůdcem Gunners a oporou mužstva. Není se tedy co divit, že se jeho fotbalová dráha a angažmá v Arsenalu muselo nutně střetnout s kariérou Roye Keana, jenž v letech 1993-2005 působil na Old Trafford.

 

Dosazení Wengera na lavičku Arsenalu mělo jediný cíl. Vrátit Gunners opět na výsluní. A v tom mu měl pomoci právě Vieira. Když tento tehdy 20letý středopolař do Arsenalu přišel, zřejmě ani netušil, jak velkou roli sehraje v bojích o titul a střetnutích s Manchesterem United. Urostlému hráči byla předpovídána slibná budoucnost a ta byla také posléze naplněna. V očích a paměti fanoušků United však tomuto fotbalistovi zůstane navždy nálepka jednoho z největších rivalů a vizitka věčného soka z Arsenalu. A to nejen v mysli fanoušků, ale zvláště pak mysli Roy Keana.

 

A zde náš příběh začíná. Arsenal se v polovině 90. let stal na příští desetiletí největším soupeřem Red Devils v bojích nejen o ligový titul. Jsou to nezapomenutelné časy a vzpomínky na tuto dobu nám vykreslují nekončící soupeření na hřišti, nelítostné souboje a vyostřené zápasy Arsenalu s Manchestrem United. Hlavními protagonisty toho, co se na hřišti dělo, byli lídři obou týmů. Kapitáni Roy Keane a téměř o pět let mladší Patrick Vieira vnášeli na trávník něco speciálního, něco, co dělilo oba soupeře na vítěze a poražené, něco, s čím se na hřišti už jen tak nesetkáme.

 

 

Oba neohrožení kohouti od prvních minut, kdy na sebe začali ve vzájemných bojích narážet, dávali hře nový rozměr. Zvedali fanoušky ze sedadel a doháněli je k šílenství. Srdnatě však zároveň hájili čest a slávu svého klubu. V soubojích s Arsenalem vyhrával ten, kdo ovládl střed pole a kdo z tohoto střetu vyšel jako vítěz, slavil většinou také zisk cenné trofeje. Tuhé a drsné bitvy těchto dvou, byly obrazem celého utkání. A byli to právě Vieira s Keanem, kdo veleli svým armádám na hrací ploše, chcete-li bitevním poli.

 

V říjnu roku 2007, tehdejší manažer Sunderlandu Roy Keane zavzpomínal:

 

„Byly to skvělé zápasy. United proti Arsenalu – Kéž bych se mohl do jednoho takového utkání vrátit a být znovu ve hře. Byla to obrovská rivalita mezi fanoušky, hráči i manažery. Samozřejmě to vše bylo spojeno také s tím, že jsme většinou bojovali o titul – fantastické. Chtěl bych se opět do takového zápasu vrátit. Když jsem hrál proti Arsenalu v sobotu, už v neděli týden před tím jsem se začal na tenhle match připravovat. Vaše tělo vědělo, že bude hrát proti Arsenalu a vy jste na to museli začít psychicky připravovat.“

 

Sir Alex Ferguson k těmto vyhroceným soubojům řekl:

 

„Roy Keane proti Patricku Vieirovi, to byly během zápasu neuvěřitelné souboje dvou titánů. V té době to bylo skvělé soupeření. Tehdy jsem si to užíval a myslím si, že oba dva hráči si to užívali také.“

 

Hráči

 

Vieira měl lepší techniku, dribling, kličky a cit pro dotek s míčem. Jeho výška a dlouhé nohy z něho rovněž dělali velké nebezpečí ve vzduchu a také při skluzech a soubojích o míč. Svou agresivitou se docela dobře vyrovnával Keanovi. Za své působení v Arsenalu nasbíral 11 červených karet.

 

Kdežto Keane, ten se ve středu pole se způsobem sobě vlastním s nikým nemazal a nebral si servítky. Vždy chtěl vyhrát. Jeho předností byla hlavně neskutečná energie, vrozené fotbalové myšlení a vítězná mentalita, kterou spojil s důrazem tvrdým jako diamant.  Zdálo se, jako by se doslova živil nepřátelstvím svých soupeřů, kteří byli jeden po druhém koseni jeho skluzy a důrazem.

 

Mezi dva jeho nejlepší výkony proti Arsenalu v dresu Red Devils patří zápas hraný 25. února na Old Trafford v roce 2001, které skončilo vysokou porážkou Gunners 6:1, kdy vstřelil jeden gól a pak také utkání hrané 22. srpna roku 1999 na Highbury, když vstřelil oba góly United, kteří zvítězili 2:1.

 

 

 

 

Zde jsou videa z těchto duelů.

 

Jako první tu máme vítězství United 2:1 z roku 1999 rozdělené na čtyři části

 

 

 

 

 

A zde videozáznam z utkání z roku 2001, kdy United vypráskali na Old Trafford Arsenal, který potupili výhrou 6:1 (pohled na zkroušeného Wengera na konci je k nezaplacení)

 

 

Oba vůdci svých mužstev si na hřišti nic nedarovali a jejich souboje jsou legendární. Když se na trávníku potkali, nebyla chvíle, aby to mezi nimi „nezajiskřilo“. Během střetnutí si pravidelně vyměňovali názory a vzájemně se okopávali. A prakticky nebyl týden, aby jeden nebo druhý nebyl citován v novinách, když se blížil důležitý střet United s Arsenalem nebo si jeden nerýpl do druhého po výhře svého týmu.

 

Jeden ze známých příběhů vypravuje o Keanově typickém smyslu pro humor, když přišla řeč na téma vítězství a porážka, kdy reagoval na posměšnou narážku Vieiry, který byl jako kapitán Arsenalu připraven dovést svůj tým k titulu v sezóně 2003/2004. Tento ročník Manchesteru příliš nevyšel, protože skončil na třetím místě s patnáctibodovou ztrátou na vítězný Arsenal. Před zápasem na Higbury, který se hrál 28. března 2004, stál Vieira v tunelu před nástupem na plac vedle Keane, kterému řekl: “No tak chlape, jen se usměj,“ popíchl svého soka. Na což Keane, odpověděl s ledovým pohledem: „Já bych se usmíval, kdyby byla naše ztráta dvanáctibodová.“

 

 

Následující zápas však skončil remízou. Nicméně 3. dubna se United s Gunners střetli i v semifinále FA Cupu, které jediným gólem rozhodl Scholes. Ve finále si pak poradili s Milwallem a alespoň zisk FA Cupu byl malou náplastí na nepovedenou sezónu.

 

 

 

V tunelu Highbury

 

1. února 2005, Londýn, stadion Highbury. Poté, co se před rokem oba rivalové popichovali v tunelu, jímž přicházejí hráči na trávník,  vrátili se nyní na místo činu. Tentokrát už z toho ale byl vážný a vyhrocený konflikt. Keane obvinil Vieiru z toho, že se snaží zastrašovat Garyho Nevilla při jeho rozcvičování a zahřívání se v tunelu.

 

„Partick Vieira měří šest stop a čtyři palce (pozn. red. má 192 centimetrů) a měl narážky na Garyho. Prostě jsem mu jen řekl: ,Pojď ke mně a řekni to do očí mě.‘ Je to úplně jasné. Když chtěl zastrašovat naše hráče, Gary Neville byl pro něho snadný terč. Nemohl jsem to nechat jen tak,“ uvedl později Keane.

 

Takto zachytili celý celou situaci kamery TV stanice Sky Sports:

 

Po tomto incidentu, kdy si oba hráči vyměnili několik ostrých slov, si poté při nástupu na hrací plochu ani nepodali ruku.

 

Známý sportovní zpravodaj James Lawton, pracující pro noviny The Independent, se nad tímto incidentem zamyslel takto:

 

„Keane nám dal za poslední roky svérázným způsobem najevo, jaký je jeho vliv na svůj vlastní tým a také své soupeře. Stál tam v tunelu tváří v tvář Patricku Vieirovi před zápasem, který United potřebovali vyhrát, aby si i nadále udrželi svou naději na to, že stále patří mezi hlavní aspiranty na titul. Oni nakonec vyhráli, v pořádku, a Keanova chvíle přišla tehdy, kdy bylo jeho působení přeneseno na tým, což mělo klíčový efekt. Stalo se to poté, co přišel jeho tvrdý zákrok na Vieiru. To jeho tým posílilo a naopak to vypadalo, jako by to Francouze zlomilo a náhle z něho vyprchala veškerá sebedůvěra.“

 

Rozhodčí Graham Poll, který tehdy zápas řídil, vzpomíná:

 

„Nádherné střetnutí, které mě zanechalo v úžasu. Potom, co se odehrálo v útrobách stadionu, jsem si říkal: ,Co se asi stane, až se dostaneme na hřiště?‘ Výměna názorů v tunelu vyvrcholila tím, že Vieira vyhrožoval Keanovi, že mu zlomí nohu, na což mu vůdce United chladně odpověděl: ‚Kdybys byl tak dobrý, tak bys hrál v Realu Madrid.‘“

 

„Zatímco se Vieira začal pouštět do slovního konfliktu, vše, co ten večer udělal a řekl, bylo Keanem na hřišti rázem vymazáno, protože ho to nabudilo k fantastickému výkonu – hrál tak dobře, že si ani nepamatuju, že bych proti němu odpískal volný přímý kop. Tu noc byl hnacím motorem a strůjcem vynikajícího výkonu všech hráčů United, který vedl k jejich vítězství 4:2.“

 

 

I Gary Neville zavzpomínal na situaci v tunelu Highbury v roce 2006:

 

„Vieira se ke mně přiblížil, když jsme se v tunelu rozcvičovali a zahřívali a řekl mi, že si myslí, že jsem kopl každého hráče Arsenalu, když jsme posledně hráli proti nim. Řekl jsem mu, aby se uklidil, protože zápas ještě nezačal. Vzhledem k tomuto obtěžování pak byly v celém tunelu rozmístěny bezpečnostní služby a policie. Odtáhli ho na jednu stranu dopředu a já zůstal na druhé straně vzadu, než jsme tunel opustili.“

 

„Pak, když jsme vycházeli na hřiště, byl sehnutý a zavazoval si tkaničky. Byl v naší řadě a šel vedle Keana před námi. Já jsem chodil vždy jako pátý v pořadí, a když jsem procházel kolem něho, řekl mi zase to samé. Znovu jsem mu řekl, aby se uklidnil, a poté vystoupil z davu policista a tlačil mě zpátky do zadní části tunelu.“

 

„Roy slyšel, že se něco děje, tak se vrátil a dostal se s Vieirou do slovního konfliktu – takhle to bylo. Co si potom Patrick s Royem mezi s sebou řekli, už ani nevím, protože jsem tam už nebyl, jelikož mě odvedli do zadní části tunelu. Udělal velikou chybu, jelikož v sobě měl před zápasem hodně emocí a to mu přišlo draho, protože jsme je i v deseti porazili 4:2. Pro nás to tehdy byl opravdu dobrý večer.“

 

Video z tohoto zápasu:

 

Samozřejmě, že Keane nenechal celou situaci dlouho v klidu. Hned následující den si vzal Vieiru na mušku v novinách. Konkrétně Vieirovu charitativní činnost v zemi svého narození, kterou je Senegal, zatímco on hraje za Francii. Keane prohlásil:

 

„Musím se smát, když hráči mluví o tom, jak chtějí zachránit tuhle zemi a tamtu zemi, ale když mají možnost si za ní zahrát, vyberou si nějakou jinou…no ale tohle asi není moje starost.“

 

Vieira reagoval na tato slova v rozhovoru v květnu 2005:

 

„Nemohu říct, že jsem chtěl (Nevilla) zastrašovat, chtěl bych říct, že jsem si dělal místo. On (Keane) na mě reagoval tak, jak jsem se zachoval a stejně by tomu bylo, kdyby to udělal kdokoliv z hráčů Arsenalu – takhle to vidím já. Vůbec jsem nebyl překvapen tím, co se stalo. Byla to reakce vůdce a kapitána. Mám velký respekt k němu i ke všem hráčům Manchesteru United, o tom nemůže být pochyb.“

 

„Podle mě by si měl někdo, kdo opustí svůj tým pro Mistrovství světa, nechat podobné poznámky pro sebe. On (Keane) nezná mou minulost a já si nepřeju, aby říkal takovéhle věci, protože on není ten, kdo by to měl dělat. On sám odešel z národního týmu, když ho nejvíc potřeboval.“

 

„Nemám, co bych mu dokazoval nebo vysvětloval. On není ze Senegalu a není ani z Afriky a nepochopí to. Takže pro něho bude lepší, když se bude starat sám o sebe a o to, co dělá. I když jsem teď řekl, co jsem řekl, neznamená to, že bych k němu ztratil respekt jako k hráči. Když jsem přišel do Anglie, on byl tím, na koho jsem se těšil, až si proti němu zahraju, protože on je ve svém oboru a na své pozici ten nejlepší. Chovám k němu velký respekt.“

 

Tváří v tvář

 

Oba hráči se spolu tváří v tvář setkali na hřišti celkem devatenáctkrát. United vyhráli sedm těchto střetnutí, Arsenal šest a šestkrát skončilo klání těchto týmů nerozhodně.

 

Keane se s Vieirou jednou potkal i na mezinárodní scéně, když hráli proti sobě za národní tým. Stalo se tak 7. září 2005, kdy Irsko nastoupilo doma v Dublinu na Lansdowne Road proti Francii, které v kvalifikačním utkání na MS 2006 podlehlo 0:1. Vieira před tímto zápasem pronesl:

 

„Znám ho (Keana) dobře a na hřišti je mezi námi vždy hodně napětí, ale navzájem se respektujeme. Vždycky jsme si po konci utkání potřásli rukama. Vím, že to se mnou bude těžké a s ním taky. Je to velmi odhodlaný člověk, stejně jako já. Je to vzrušující představa. On je někdo, koho skutečně respektuji. On je jedním z nejlepších hráčů na postu, na kterém hraje, takže to bude pěkný souboj nás dvou. I když na hřišti bude mnoho důležitých hráčů. Nemyslím si, že naše setkání tváří v tvář udělá v zápase rozdíl.“

 

Keane byl po skončení tohoto střetnutí vyhlášen mužem zápasu.

 

Rob Smyth, redaktor deníku Guardian’s MBM, který hodnotil zápas, napsal:

 

„Roy Keane byl na své pozici opět úžasný a kraloval středu pole. Vieiru doslova vymazal, tak jako ve finále FA Cupu. Jeho nohy se nemohly soubojů nabažit – a jako vždy, využíval i svého nedoceněného fotbalové myšlení – byl skvělý jako vždy.“

 

Respekt

 

Když byl Vieira v září roku 2003 vyloučen v zápase na Old Trafford, řekl po utkání toto:

 

„On (Keane) se mi snažil pomoct. Viděl, že jsem byl opravdu rozčilený a chtěl mě z potíží dostat. Hned mu bylo jasné, že jsem si kartu nezasloužil. Ale nemohl nic dělat, tak mi řekl, že je po všem a že bych měl jít. Potěšilo mě to z jeho strany. Nemyslím si, že by kdokoliv jiný z hráčů Man U mohl něco podobného udělat. To je vzájemné pouto mezi námi dvěma. Pouto respektu.“

 

„Když jsem poprvé přišel do Anglie, on už byl špičkový hráč a já jsem chtěl být jako on. My jsme rození vítězové. Chceme vyhrávat s týmem, za který hrajeme, a já cítím, že Roy je pro mě fantastický vzor, protože způsob, jakým dokáže nabudit svůj tým, je přesně to, co dělá výjimečným jeho i jeho tým. Nespojuje nás však pouze pouto fotbalové, myslím si, že jsme i docela podobní lidé. I on dokáže prokázat oboustranný respekt k druhému hráči. Máme za sebou velmi těžké vzájemné zápasy, ale i přes to nezapomínáme, kdo jsme.“

 

 

A v prosinci roku 2008, když byl Vieira dotázán, kdo byl jeho nejtěžší protivník, odpověděl:

 

„Pro mě to bylo v období devíti let, které jsem strávil v Anglii a měl bych říct, že to byl Roy Keane. On byl opravdu těžkým soupeřem, silným, ale také férovým. Co se mi na něm líbilo, byla skutečnost, že nikdy moc nemluvil. Když ho někdo kopl, neřekl ani slovo a pak, když měl možnost, tak mu to vrátil a samozřejmě čekal, že ten druhý, mu také nebude nic říkat. On nebyl tím typem hráče, který toho hodně namluví. Když ho někdo kopl, tak mu to vrátil zpátky, ale já jsem ho měl rád – byl to naprosto férový hráč,“ uvedl jeho největší soupeř Patrick Vieira.

 

Války těchto kohoutů jsou nezapomenutelné. Dva nesmiřitelní hráči, kteří k sobě však vždy přihlíželi s patřičnou úctou a respektem. Legendární kapitáni Roy Keane a Patrick Vieira dokázali přidat utkání vždy o něco větší grády a svou bojovnost a energii, kterou vkládali nejen do vzájemných bojů, dokázali přenést i na celý tým. Sejde z očí, sejde z mysli a v současné době, slyšíme pouze slova respektu. Tehdy to ovšem byly vypjaté bitvy na ostří nože. Nicméně po roce 2005, kdy oba kapitáni společně ukončili své působení v Premier League, jsme na tamní fotbalové scéně podobnou dvojici soků neviděli a zřejmě už ani neuvidíme.

 

 

Zdroj: triciarkg.tumblr.com

Mohlo by vás zaujať

Legendární jedenáctka – Ole Gunnar Solskjaer

ovman

VIDEOrozhovor s Angelom z Red Legends Crew

Marky

VIDEOreport z Manchesteru: Fanúšikovia sú ozdobou klubu z Old Trafford

Marky


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!