Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – Manchesteru United
Nezaradené

Patrice Evra o životě na Old Trafford

Tento rozhovor byl pořízen od Matta Lawtona. Evra v něm vypráví o „fénu“ Sira Alexe, Carlosi Tevezovi a trochu nám přiblíží život na Old Trafford pod vedením Sira Alexe …



Jednoho dne Patrice Evra napíše knihu. „Už mám vymyšlený název,“ říká. „Z ulice do Manchesteru United.“


[Hraní s trochou vzteku: Evra na sobě musel hodně pracovat, aby se dostal do základu United]



Evra je vynikající vypravěč a zároveň velice inteligentní člověk, který za hodinu, kterou jsem s ním strávil v Carringtonu ukázal, že naprosto přesně ví, co to znamená hrát za nejslavnější klub světa a také pod pravděpodobně největším světovým manažerem.


Dokáže plynule mluvit v pěti jazycích a momentálně se snaží naučit něco z korejštiny, aby mohl lépe hovořit se svým velikým kamarádem z týmu Ji-Sung Parkem.


Patrice povídal v tomto rozhovoru o nejrůznějších tématech; o zvláštnostech utkání s Chelsea. O dlouhé a klikaté cestě, která ho nakonec přivedla na místo, které pro něj znamená domov. O jeho neslavném vyjádření proti týmu Arsenalu, když jejich hráče označil za „děti“. Ale také o tom, proč by měl Carlos Tevez stále být hráčem United.


Nemluvě o jeho přechodu od útočníka k jednomu ze dvou nejlepších levých obránců na světě. „Hned poté, co jsem dorazil na Old Trafford, jsem si konečně připustil, že bych mohl být levým obráncem,“ prozrazuje.


Jeho vztah k United je fascinující. O Fergusonovi hovoří jako o „kultuře“ a vyjadřuje se také o obrovské důležitosti historie tohoto klubu pro hráče, který nosí jeho dres. Mluví o „ohni“, který hoří nejen v něm, ale i v ostatních hráčích, kteří věří, že z tohoto klubu nikdy neodejdou.


[Zůstat stále silný: Sir Alex podle slov Evry do důchodu nepůjde]



„Manažer bude na lavičce až do smrti,“ prohlašuje Evra se širokým úsměvem. „Je to jeho osud.“


Dříve v této sezóně už Ferguson řešil téma odchodu do důchodu s jeho hráči. „Bylo to jednou před začátkem utkání,“ říká Evra. „Začal jen mluvit o tom, co by asi lidé říkali, kdyby najednou odešel do penze. Poté se nás zeptal, jestli si vážně myslíme, že bude jen sedět doma, sledovat televizi, poslouchat rádio a nedělat nic.“


„Odpověděl si sám: ‚Ani náhodou! Pracoval jsem celý život a budu pracovat až do smrti.‘ Na chvíli se zasmál a poté řekl: ‚Tohle je moje vítězství. Nemůžu od tohoto klubu odejít.‘ “


„Před každým zápasem nám vždy vypráví nějaký krátký příběh. Někdy mluví o dobách, kdy byl manažerem v Aberdeenu. Jindy zase obcházel celou šatnu a mluvil o různých hráčích. Zdůraznil fakt, že jsme se tu sešli lidé z Koreje, Francie, Srbska, Bulharska, z různých částí Anglie a celého světa. Mluvil o našich příbězích a překážkách, které jsme museli překonat, abychom se sem dostali. To dá hráčům vždy veliké povzbuzení.“


Evra také vzpomíná na to, kdy poprvé zažil manažerův hněv. Bylo to při jeho debutu, když United v těžkém střetnutí s ManCity prohráli 1:3.


„Stáhl mě ze hry po 45 minutách,“ říká Evra. „Mohu říct, že byl velice naštvaný. Podíval se na mě smrtelně vážně, a řekl: ‚Mr. Evra, teď se dívej, co je to anglický fotbal. A uč se.‘ “


Evra udělal víc než to. Rozhodl se také o United něco více dozvědět. „Mám o tomto klubu hodně DVD,“ říká. „Například o mnichovské katastrofě a hráčích jako Bobby Charlton, George Best, Dennis Law, nebo třeba Cantona. Poznal jsem celý příběh klubu. Některé z těchto lidí potkáváte okolo klubu i dnes, takže jsem chtěl vědět, kdo každý z nich byl, a co pro klub udělali. Z úcty. Protože když si potřesete rukou se Sirem Bobbym Charltonem, cítíte legendu.


„Všichni mladí hráči, kteří zde jsou, musí pochopit historii klubu. Poté, co jsem shlédl všechny ty DVD, uvědomil jsem si, že je potřeba tento dres, který nosím, respektovat. Potřeboval jsem prostě respektovat celý příběh klubu. Pokaždé, když hraju, je právě toto v mé hlavě. Hrát za Manchester United je obrovské privilegium. Když si obléknete tento dres, oblékáte na sebe také celou historii klubu, a já říkám díky bohu, že hraju právě zde. Je úžasné být v jednom týmu s legendami jako Paul Scholes a Ryan Giggs.“


[Veliká pocta: Patrice Evra říká, že je nadšený, protože může sdílet dres s legendami jako je například Ryan Giggs]



„Když jsem do tohoto klubu přišel, lidé se mě ptali, z čeho jsem nejvíce nadšený. Řekl jsem, že to není trénink s Ronaldem a Waynem Rooneym, ale s hráči, jako Giggs a Scholes. Oni jsou opravdovou historií klubu. Giggs však stále trénuje jako hráč, který ve své kariéře ještě nic nevyhrál. Má neuvěřitelnou touhu a hlad po vítězství, a to dokonce i na tréninkovém hřišti.“


Stejná touha zůstává i ve Fergusonovi. Dokonce i v 69 letech, když už všechno vyhrál.


„Alex Ferguson je kultura,“ říká Evra. „A hlavně je to vítěz. Fotbal je jako pyramida – dosáhnout vrcholu je celkem snadné, ale několikanásobně těžší je udržet se tam. Manažer vám nedá ani chvíli odpočinku. Pokaždé se nemůže dočkat dalšího zápasu.“


„Pamatuji si, když jsme v jednom zápase po poločase vedli 2:0 a přesto jsme v kabině dostali pořádný fén, protože jsme měli vést už o čtyři nebo pět branek. Připomněl nám, že lidé dali své peníze za to, aby se na nás mohli dívat. ‚Proč je nerespektujete?!‘ vykřikl.“


„Manažer po nás požaduje stále ty nejvyšší standardy. Pokud zahrajete za United dobrý zápas, budete v tom dalším sedět na lavičce. Pouze tehdy, když zahrajete úžasně, zajistíte si místo v základní jedenáctce. Taková jsou pravidla a hráči s nimi souhlasí.“


I v této moderní době fotbalistů milionářů, všichni od nás naprosto akceptují jeho občasný fén, kterým občas hráčům pěkně naloží.


„Po vánočním večírku, který jsme měli před pár lety, si nás povolal k sobě a tvářil se, jako by chtěl někoho zabít,“ říká. „Byla to jednoznačně naše chyba a on nám ihned připomněl zodpovědnost, kterou máme. Zvládl tuto situaci se svým temperamentem, ale to rozhodně není nutné vždy, protože hráči k němu chovají obrovský respekt. Pokud si však myslí, že tým hraje špatně, pokaždé použije svůj pověstný fén.“


[Těžké začátky: Evra byl vystřídán po 45 minutách svého debutu proti Manchesteru City]



Když se vrátíme do ledna 2006, kdy se Francouz stěhoval z Monaka do United za 5,5 milionu liber, což je mimochodem řazeno k nejlepším nákupům Fergusona, procházel Evra zrovna těžkým obdobím.


„Hrát za Manchester United je něco, na co jsem v té době zatím nebyl připraven,“ říká. „V Monaku jsem hrál před 7 000 fanoušky. V United jich najednou bylo každý domácí zápas 76 000. Ani finále Ligy mistrů a utkání za Francii mě na tohle nedokázaly připravit. V Manchesteru jsem pro sebe objevil další úkol. Není to totiž jen o fotbalu. Ve svém prvním zápasu proti City jsem podle mě neudělal tak moc velkých chyb. Ale za to si vzpomínám, že jsem stál při jednom z rohů u tyče naší brány a v duchu si říkal: ‚Wow,fotbal je tady tak rychlý.‘ Uvědomil jsem si, že pokud chcete hrát v Anglii, musíte být nejprve silný. Poté si můžete začít užívat fotbal.“


„V mých začátcích jsem na tom byl hodně špatně, ale zase ne tolik, abych nevěřil, že zde mohu uspět. Stále jsem měl důvěru v mé schopnosti. Ale příchod v lednu mi v mém rozletu vůbec nepomohl. A nebylo to snadné ani pro moji rodinu. Můj syn byl jen tři měsíce starý, bydleli jsme pět měsíců v hotelu v centru Manchesteru a počasí zde samozřejmě bylo o hodně horší, než v Monaku! Bylo to pro mě jako velká facka přímo přes obličej.“


Evra vzpomíná na své nedorozumění před utkáním s Liverpoolem.


„Manažer mi před zápasem řekl, že nebudu hrát. Jenže moje angličtina v té době nebyla ještě tak dobrá, takže jsem rozuměl špatně. Převlékl jsem se tedy do dresu a šel na předzápasový trénink. Carlos Queiroz si mě zavolal a řekl: ‚Patrice, co to děláš? Dnes nejsi na lavičce.‘ To mě zničilo. Bylo to tak trapné.“


[Nešťastné období: Nyní je základním stavebním kamenem francouzské reprezentace, ale jeho špatná forma v roce 2006 znamenala, že si nezahrál mistrovství světa v Německu]



Obtížných šest měsíců ho stálo místo v reprezentaci Francie pro mistrovství světa v roce 2006.


„Byl jsem velice naštvaný sám na sebe, když jsem viděl můj tým hrát beze mě,“ říká.


„Pomyslel jsem si: ‚Už je to tak. Musím se sebou něco udělat.‘ Potřeboval jsem zesílit pro anglický fotbal. Přes léto jsem na sobě tedy tvrdě pracoval, abych nabral svaly. Byl jsem tak hladový po úspěchu, že v době, kdy jsem dorazil na předsezónní přípravu, jsem už byl připraven. Tu přípravu jsem vůbec nepotřeboval. Když jsme jeli na turnaj do Jižní Ameriky, hrál jsem dobře. Mike Phelan si mě jednou povolal k sobě a řekl: ‚Teď jsi hráčem United.‘


Brzy se stal celkem pravidelným náhradníkem před Gabrielem Heinzem a občas i Silvestrem. Poté přišlo v roce 2007 finále v FA Cupu proti Chelsea.


„Je to má jediná opravdu špatná vzpomínka na tuto sezónu,“ říká. „Několik dní před zápasem se v novinách objevil rozhovor s jedním z mých bývalých pařížských sousedů. Psalo se v něm, jak jsem prý unikl životu s drogami a kriminalitou tím, že jsem se stal fotbalistou. Nebyla to pravda, ale pamatuji si, že za mnou ráno přišel Boss s Carlosem a řekli, že nebudu moct hrát ve finále, protože musí bránit pověst klubu, a smáli se přitom.“


„Byla to samozřejmě legrace, a nakonec vyšlo najevo, že jsem nehrál v základu pouze z taktických důvodů. Nepochybuji o tom, že to tak bylo, ale byl jsem z toho dost zničený. Sir Alex mi ale řekl, ať nejsem smutný, že svoji šanci rozhodně dostanu. Za 10 minut mi řekl, ať se jdu rozehřát, a dalších 80 minut jsem zůstal za čarou. Byl jsem velmi naštvaný. Celkově jsem tuto sezónu hrál všechny zápasy a byl jsem na konci zvolen od PFA nejlepším levým obráncem. Najednou jsem byl připraven klub opustit.“


„Ale poté jsem se uklidnil a pomyslel si: ‚Možná je to jen zkouška. Takový je život v United. Nemůžete očekávat, že budete vždy v základní sestavě.‘ Tento příběh říkám našim mladším hráčům.“


[Stále blízcí přátelé: Evra říká, že jeho blízký přítel Carlos Tevez stále miluje United i přesto, že přestoupil k hlavním rivalům ze City]



Carlos Tevez zůstává i přes jeho přestup do City mezi jeho nebližšími přáteli, ale Evra věří, že měl zůstat v United.


„Když hrál za nás, byl to opravdový profesionál,“ říká Evra.


„Hrál vždy srdcem. Znám ho. Dokonce i nyní občas chodím k němu domů a vím, že stále miluje United. Nechci mu tímto nadělat nějaké problémy s Manchesterem City, ale u nás byl prostě takový.“


„I když nehrál, dokázal jako střídající hráč rozhodovat zápasy. Vždy bojoval. Říkám mu, že by měl být stále ještě s námi. Pokud jednou vyhraje titul a Ligu mistrů s City, řeknu: ‚Ok, udělal jsi dobrý tah Carlito.‘ Ale zatím se tak nestalo, a já mluvím pouze pravdu.“


Narodil se v Senegalu, ale vychován byl ve stejném pařížském předměstí jako Thierry Henry – jeho otec pracoval pro senegalské velvyslanectví – Evra je součástí veliké rodiny, kde musíte být opravdu velmi nahlas, abyste byli vidět.


„Jsem jeden z 25 bratrů a sester,“ říká.


„Myslím, že je spravedlivé říci, že můj otec [třikrát ženatý] neměl moc času dívat se na televizi!“ Pro Evru byl hlavní náplní života jen fotbal. „Fotbal byl vše, co jsem chtěl dělat,“ říká.


„Byl jsem stále venku, a to za jakéhokoliv počasí. Nikdy jsem nenosil žádný dres. Neměl jsem ani svůj tým. Měl jsem sice rád Romaria, ale typický idol pro mě žádný nebyl. Prostě jsem jen miloval fotbal, ke kterému jsem cítil obrovskou vášeň.“


[Evra v jeho začátcích za Monako]



„Nebylo to pro mě snadné. Musel jsem bojovat, abych se dostal tam, kde jsem dnes. Nikdy jsem nešel do Clarefontaine, nebo do podobného týmu. Nikdy jsem nešel nikam, kde by vám dali všechno – tím myslím kopačky a dres. Byl jsem z tvrdé oblasti, Les Ulis. Nebylo to tam však špatné. Jak jsem už řekl, není pravda, že jsem musel utíkat životu s gangstery. Jsem hrdý na to, odkud pocházím, a rodiče se nám všem snažili pomoct.“


„Ale lidé si o mně mysleli, že jsem blázen, když zjistili, jaký mám sen. Pamatuji si, když jsme ve škole vyplňovali dotazník o tom, co bychom chtěli dělat za práci. Napsal jsem tam fotbalistou a učitelka mi řekla, že to není práce a že pouze jedno z 300 dětí to někam ve fotbalu dotáhne. Poté se mě zeptala, jestli si myslím, že budu ten jeden výjimečný. A já řekl, že ano. Spolužáci se smáli, ale já jsem je ignoroval.“


Přestože byl mládežnický skauting Paris St Germain velmi obezřetný, poprvé si Evry někdo všimnul až v jeho 17 letech.


„Byl jsem útočník a hrál jsem zrovna na turnaji organizovaném od lokálního sportovního centra, které jsem navštěvoval,“ říká.


„Oslovil mě zde jeden Ital, který mi řekl, jestli bych nechtěl jít do klubu Torino na zkoušku. Byli v Serii B.“


„Dal jsem mu telefonní číslo a o tři dny později zavolal a mluvil s mou mámou. Ta mi řekla: ‚V žádném případě, nemáme vůbec ponětí, kdo ten člověk je.‘ Ale potom jeden můj bratr řekl: ‚Podívejte se na Patrice, vždyť nedělá nic jiného, nechte ho jít.‘ “


„Strávil jsem tam 10 dní a během pobytu se mě začali ptát, jestli nechci zůstat jako člen mládežnického týmu. Jenže poté mě oslovil skaut z Marsala, což byl sicilský tým ve třetí divizi, a nabídl mi šanci, abych se stal profesionálním fotbalistou. Řekl mi také, že dostanu svůj vlastní byt a já na jeho nabídku nakonec kývnul. Vzpomínám si, když jsem po příjezdu na sebe poprvé oblékl jejich klubové oblečení a podíval se na sebe do zrcadla. Cítil jsem se jako v ráji.“


„Tento den byl pro mě ten nejlepší, který jsem ve fotbale měl. Mohlo by se zdát, že uvedu třeba vítězství v Lize mistrů, ale já nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem se v 17 letech stal profesionálním fotbalistou. V té chvíli jsem si opravdu řekl, že jsem to dokázal. Přesvědčil jsem lidi, že se mýlili. Klub byl úžasný, byla to vlastně jedna velká rodina. Někteří lidé se chtěli se mnou vyfotit, protože jsem byl jediný černoch v klubu, a oni nikdy předtím žádného neviděli. Ale klidně jsem se mohl procházet po ulici a být najednou pozván do domů jiných lidí, abych se k nim připojil na jídlo.“


Z Marsaly poté odešel na krátkou dobu do Monzy, a poté do Nice, kde byl poprvé nasazen na pozici levého obránce.


„Byl to můj první zápas zde a já jsem byl ze začátku na levém křídle, ale poté se náš levý obránce zranil,“ říká.


[Evra už s United získal veliké množství trofejí]



„Manažer Sandro Salvioni mě požádal, abych za něj ve zbytku utkání zaskočil a po skončení mi řekl, že bych na tomto postu mohl hrát i v dalším střetnutí proti Štrasburku. Řekl jsem, že nechci, protože jsem ofenzivní hráč. On mi na to řekl: ‚Pokud chceš být v mém týmu, budeš na tom postu hrát,‘ a tak jsem souhlasil.“


Nice se v sezóně velmi dařilo a Evra byl na konci vyhlášen nejlepším levým obráncem Ligue 2.


„Vyhráli jsme pohár a potom jsem podepsal smlouvu s Monakem, které vedl Didier Deschamps,“ říká.


„Stále jsem chtěl hrát levé křídlo, ale Deschamps mi řekl: ‚Ne, ty jsi dobrý levý obránce.‘ Pravdou je, že jsem byl zvolen nejlepším levým obráncem i této divizi. Týmu se dařilo skvěle a dokázali jsme dosáhnout finále Ligy mistrů v roce 2004. V tomto roce jsem se také dostal do francouzské reprezentace.“


V Monaku Evra upoutal pozornost samotného prince Alberta, čemuž se jeho spoluhráči velice divili.


„Nemohli mi uvěřit, že mi posílá SMS,“ říká.


„Před zápasem finále Ligy mistrů mi řekl, že doufá ve vítězství našeho týmu pro jeho otce. Bohužel jsme prohráli a Albertův otec v příštím roce zemřel, ale já věnuji vítězství Ligy mistrů z roku 2008 právě jemu.“


Evra však nikdy neztratil nic z jeho kořenů. Stále to bude v jeho mysli bojovník z ulic. Někdo, v němž stále zuří plamen bojovnosti.


„Stále v sobě mám určitý hněv, plamen bojovnosti,“ říká.


„A musím se přiznat, že ne vždy to dokážu kontrolovat. Jako příklad mohu uvést hádku se správci Chelsea, i když si tedy myslím, že v ten den jsem nad sebou ještě celkem udržel kontrolu.“


[Souboj na Stamford Bridge: Evra byl zachycen při potyčce se správci Chelsea po kontroverzní prohře United]



„Zdá se, že pokaždé, když hraju proti Chelsea, je něco špatně. Ale opravdu, asi je to náhoda. Miluju zápasy proti Chelsea a rád proti nim vítězím, protože jsou pro nás velikým konkurentem v boji o trofeje. Chelsea však respektuji.“


„Pamatuji si, jak Eric Cantona jednou řekl, že kdyby v sobě neměl trochu zdravého vzteku, nebyl by tak dobrým hráčem. Přesně to platí pro mě.“


„Já ale nejsem zlý člověk. Když jdu do souboje, pokaždé se snažím získat míč. Nikdy nechci zranit protihráče. To je důvod, proč jsem byl tak naštvaný, když mi tohle Fabregas udělal na konci sezóny 2008/09. Možná i proto jsem potom hráče Arsenalu označil jako děti. Byl jsem naštvaný. Pokud si chcete s někým vyřídit své účty, tak ho pozvěte někam mimo hřiště, kde nejsou fanoušci ani rozhodčí. Jen já a ty. Nemusíte se snažit ublížit lidem na hřišti.“


[Patricovy plány: Evra plánuje napsat vlastní autobiografii o své kariéře]



Pro Evru je to jednoduše záležitost vzájemného respektu. Například on respektuje Ashleyho Colea jako dalšího senzačního levého obránce, a potvrdil to tak, že pro něj dal hlas do ankety pro nejlepší hráče Premier League 2009/10.


Ale nejvíc ze všeho Evra respektuje Manchester United. Klub, hráče, historii i současnost, a manažera. Nikdy nebyl více pyšný, než ve chvíli, kdy ho Sir Alex požádal, aby byl pro několik zápasů kapitánem. „Spoluhráči ze mě byli velmi šťastní,“ říká.


„Od chvíle, co jsem přišel do tohoto klubu, cítím, že to byl vlastně můj osud. V United jsem našel svou pravou identitu. Toto místo změnilo moji osobnost.“




To je tedy celý rozhovor. Nyní ještě zbývá napsat knihu …



Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!