Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – MUFC
Nezaradené

Neville vzdal poctu Siru Alexovi |3/3|

V závěrečné části rozhovoru Garyho Nevilla s MUTV, hovoří obránce o Bossovi …














Co bys řekl o Siru Alexovi a jeho vlivu na hráče?

Bude považován za nejlepšího fotbalového manažera, který kdy trénoval. Pro mě je neuvěřitelné, že jsem pod ním hrál tak dlouho. Dal mi příležitost, abych zde hrál. Vždy dává příležitost různým hráčům, aby se zde prosadili. Vděčím mu za všechno. On pokračoval ve vizi, kterou zde zavedl Matt Busby – vychovávání mladých hráčů přímo z rezervy, kteří tento klub milují a stávají se z nich poté praví srdcaři. Uměl si vymodelovat každého hráče k obrazu svému. Nikdy nemůžete nahradit to, co do týmu přinášejí odchovanci, ale vždy je potřeba ještě něco navíc. To splňují zahraniční hráči. Místní kluci jsou však naprostým základem, který je pro Manchester United velmi důležitý.


Dokázal bys po 20 letech, které jsi zde strávil, určit ten úplně nejlepší tým, který United měli, a zároveň jsi v něm hrál?

Jednak tým z roku 1994 – fyzická a psychická odolnost tohoto týmu byla neuvěřitelná. Dále bych označil samozřejmě tým z roku 1999 a ještě například tým ze sezóny 2006/07, kdy byli Ronaldo a Rooney ještě mladíci a zároveň se zde usadili Patrice Evra a Nemanja Vidic. Těch přibližně 6-8 měsíců z této sezóny bylo velmi speciálních. Před koncem sezóny jsem se sice zranil, byli jsme i přesto vynikající a trochu mě překvapilo, že si tým nedošel pro vítězství v evropském poháru, ale vypadli jsme v semi-finále. Byl to příjemný pocit. Jenže kvůli mému zranění jsem tak úplně nebyl hráčem tohoto týmu. Proto říkám, že nejlepší tým byl ten v roce 1999.

Zmínil jsi své zranění v roce 2007, které sis přivodil v zápase proti Boltonu. Dlouho jsi byl bez fotbalu. Byl právě tento okamžik začátkem konce?

Musím říct, že nejspíš ano. Můj dotek s míčem nebyl úplně ideální a Gary Speed do mě zajel – já bych v jeho pozici ale udělal to samé! Byl jsem 12 měsíců bez fotbalu. Léčení kotníku zabralo pravděpodobně 5 nebo 6 měsíců, jenže poté jsem si přivodil další zranění. Když v tomto věku zmeškáte rok, fotbal se za tu dobu rychle posune dopředu. Bylo to zrovna období, kdy Rooney s Ronaldem získávali čím dál více zkušeností, na můj post přišel Rafael a vše šlo rychle dopředu. Když jsem se potom vrátil, musel jsem si na vše zvykat znovu. V dalších dvou sezónách jsem odehrál kolem 25-30 zápasů, ale velmi těžko se mi na vše znovu navykalo. To se jiným starším hráčům stává celkem běžně, ale já jsem měl stále za cíl hrát pravidelně. Začalo se mi postupně znovu dařit nastupovat v obranné čtveřici a přineslo mi to sebevědomí a kondici. Jenže poté jsem si přivodil další zbytečné zranění na 3 týdny a na můj post zde bylo několik kandidátů. V některých ohledech to tedy opravdu začal být začátek konce – a to i přesto, že jsem si minulou i předminulou sezónu docela užíval.


Hrál jsi s několika neuvěřitelnými hráči – dokázal bys jmenovat toho úplně nejlepšího, se kterým jsi měl možnost nastupovat?

To je velmi složité. Rozhodně jsou na mém seznamu dva hráči, kteří hrají ještě dnes: Giggsy a Scholesy. Ale jak můžete tyto dva srovnávat? Poté můžete mluvit o velikých charakterech, kterými byli Roy Keane a Bryan Robson. Dál například Cristiano Ronaldo a jeho poslední 2-3 sezóny zde – úroveň jeho výkonů byla prostě neuvěřitelná. Eric Cantona poté, co mu po výhře double vypršel jeho trest, skóroval v 6 nebo 7 zápasech v řadě. Pak je tu ještě na výběr například Peter Schmeichel. Je neuvěřitelně těžké vybrat jednoho z těchto uvedených, a to jsem ještě vynechal plno dalších hráčů – Pally, Jaap Stam, Becks … měl jsem obrovské štěstí, že jsem si mohl zahrát s tolika skvělými fotbalisty.

Někteří lidé dříve říkali, že na tvůj post existuje mnohem více přirozeně talentovaných hráčů, než ty, ale ty jsi využil každý kousek tvého talentu a hlavně svého odhodlání k tomu, aby sis zde vytvořil velmi úspěšnou kariéru. Je to takto řečeno spravedlivě?

Snažíte se být zdvořilý, ne? [Smích] Rozhodně je spravedlivé říci, že jsem využíval své vlastnosti – kterými rozhodně nebyla senzační přirozená technika – k tomu, abych si získal své místo v sestavě. Věděl jsem však, že to dokážu nahradit tím, že na tom budu fyzicky tak dobře, abych dokázal běhat po hřišti třeba celý den. Moje mentalita byla jednoduchá – pokaždé jsem se snažil udělat cokoliv proto, aby Manchester United v jakémkoliv zápase zvítězil. Měl jsem obrovské odhodlání vyhrávat a také být úspěšný. Právě moje kondice a síla charakteru byly mým největším přínosem pro tento klub. Někteří hráči mohou do zápasu dát o 3% méně, a přesto hrají. Pro mě to vždy bylo 100% nebo nic. Nic mezi tím. Abych to shrnul, tak jsem byl pro tým prospěšný těmito věcmi: kondice, mentalita, žádné zranění, chuť do zápasů. Vždy jsem chtěl podat na hřišti absolutní maximum. Jakmile vás postihnou zranění, nemusíte se po jejich vyléčení pokaždé dostat hned zpět do formy a dalo by se říct, že postupně začne scházet plynulost. Právě na kariéru bez zranění jsem spoléhal. Nyní můžete vidět někoho jako je Giggs, který by mohl pravděpodobně hrát až do 45 let. Ale on se od svých 17 let fotbalově trochu změnil. Dalo by se říct, že je nyní lepší, ale pravda je taková, že je pouze jiný. To samé Scholesy. Dříve hrál spíše ofenzivního záložníka, ale nyní řídí tempo hry z hloubi pole. Oba se dokázali přizpůsobit a mají neuvěřitelné schopnosti. Já jsem nikdy neměl přirozené schopnosti, na které bych se mohl spolehnout. Moje hra, jak už jsem říkal, byla vždy založená na kondici, odhodlání a zdravé agresivitě. Pokud vás některé z těchto atributů opustí, je to hodně znát.


Svůj život jsi žil pod mikroskopem; to patrně nebude jedna z těch věcí, kterou budeš postrádat …

Když jsem hrál fotbal, byl jsem vždy v centru pozornosti, ale nikdo doopravdy neví, co dělám doma. Nikdo neví, kam jsem chodil na jídlo – teda mimo těch lidí, kteří navštěvovali stejnou restauraci – nebo s kým se stýkám. Můj život je docela soukromý. Když vyjdete na hřiště, je to hlavně adrenalin, protože vás každý týden sleduje 76 tisíc fanoušků. Bude mi to hodně chybět.

Co pro tebe chystá budoucnost?

V nejbližší budoucnosti se do United vrátím až od konce této sezóny a dodělám si trenérské zkoušky. Zatím však nemyslím na to, že bych trénoval na plný úvazek. Celých 20 let jsem každý den chodil do tohoto fotbalového klubu a rozhodně chci zkusit v tomto vztahu k němu pokračovat, i když už jen asi jako fanoušek. Už nejspíše nebudu dělat věci na plný úvazek. Nyní bych potřeboval nejlépe tak rok, abych si uvědomil, co vlastně chci dál dělat. Nechci spěchat do nového vztahu moc rychle! [Smích] Chci na chvíli polevit a odpočinout si. Rozhodně však chci ve svém vztahu ke klubu pokračovat. United mi dali všechno, co jsem ve svém životě měl.


Jak chceš, aby si tě fanoušci United pamatovali na hřišti?

Podle mě si lidé zapamatují nejlépe hlavně mou oslavu vítězství nad Liverpoolem. Ale já jsem vždy chtěl nejvíce být součástí úspěšného týmu. Jak moc jsem k tomu přispěl, je už názor ostatních lidí. Do fotbalu přijdete jako dítě zaprvé proto, že vás do něj něco vtáhne – pro mě to byli United. Zadruhé prostě milujete fotbal, chcete ho hrát, a když se potom dostanete na úroveň prvního týmu, chcete vyhrávat trofeje. To je ta nejdůležitější věc, abyste byli vždy součástí úspěšného týmu a chtěl bych, aby si mě fanoušci takto pamatovali.


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!