Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – MUFC
Nezaradené

Neville: 20 let na vrcholu |2/3|

V druhé části speciálního rozhovoru MUTV s Garym Nevillem se podíváme blíže k tomu, jak probíhala jeho velmi dlouhá a úspěšná kariéra na Old Trafford …







Když ses připojil k United, tedy ke klubu, kterému jsi vždy fandil, představoval sis tehdy, že zde odehraješ přes 600 utkání?

Ne. Když jsem do tohoto klubu přišel, říkal jsem si, že bych byl naprosto spokojený, kdybych zde odehrál alespoň 10 zápasů. Pokud byste mi v té době řekli, že zde odehraju 600 zápasů, tak bych řekl ‘bez šance‘. Ale stejně si nemyslím, že tuto větu hned po mém příchodu říkalo hodně lidí. Od svých 11 let jsem se pohyboval v prostředí mezi senzačními hráči jako je Ben Thornley, David Beckham, Paul Scholes, Ryan Giggs, Nicky Butt, můj bratr, Chris Casper a Keith Gillespie – všichni tito jmenovaní byli neuvěřitelně talentovaní fotbalisté. Díval jsem se kolem sebe a stále jsem si myslel, že rozhodně nejsem tak talentovaný jako tito chlapci. Věděl jsem, že mám pravdu. Ale my jsme se přesto všichni drželi stále pohromadě. Všichni jsme si věřili, všichni jsme byli doslova posedlí tím, abychom si mohli zahrát za United a snažili se poslouchat trenéry.

Naši trenéři – Eric Harrison, Nobby Stiles a Brian Kidd – byli opravdu skvělí. Navždy jim budeme za všechno dlužní. Oni nás ve všem podporovali a vedli nás k tomu, abychom ze sebe vydávali to nejlepší, a my je poslouchali. Věřili jsme v zásady, které do nás vštípili. Potom jsme se dostali k dalšímu manažerovi, který měl po svém příchodu za úkol přivést do prvního týmu mladé hráče. Byl to Sir Alex, kdo nám dal příležitost. Nikdy předtím jsme si nepředstavovali, že my mladí budeme společně dále procházet do prvního týmu a vyvíjet se. Po několika letech si myslíte, že to bude trvat věčně. Začnete svoji kariéru milovat, je to pro vás geniální období, máte vzestupy i pády, ale jsou to skvělé časy.

Nejlepší z toho všeho jsou pravděpodobně vztahy s lidmi, kteří tu působili, nebo ještě působí. Měl jsem tady senzační přátelé, kteří na mě čekali, když jsem ráno přišel na trénink. Mnoho lidí v této zemi si svou práci neužívá; já jsem měl to štěstí, že jsem naprosto zbožňoval každý okamžik z těch 20 let, co jsem tu působil. Bylo to pro mě veliké štěstí a čest být právě zde.


Věděli jste, že vaše generace hráčů z r. 1992 byla naprosto speciální?

V 16 nebo 17 letech rozhodně ne. Když jsme ale překročili věk 18 let, objevilo se několik náznaků. Bryan Robson v jednom ze článků veřejně prohlásil, že by se velmi divil, když by se alespoň někteří z nás nestali top hráči. Poté nás Boss postupně začal stavět na naše debutová utkání a později nás také úplně přidal do prvního týmu, který cestoval v rámci evropských pohárů všude možně, abychom nabrali zkušenosti. Eric Harrison nám řekl, že svou šanci rozhodně dostaneme, a to nám dodalo sebedůvěru. Naprostou sebedůvěru však získáte pouze tím, že začnete pravidelně trénovat s prvním týmem a zjistíte, že můžete hrát na jejich úrovni, protože si uvědomíte, že jste odstranili poslední překážky. Ale když jste poprvé přišli do mládežnického týmu ve svých 17 letech, vůbec o takových věcech nepřemýšlíte. Když však poté dosáhnete 18 let a na některý ze zápasů se přijde podívat také první tým, začnete si říkat, že ‘na tom asi budete dobře‘. V té době jsme hráli skvělý fotbal. Nastupovali jsme ve všech možných mládežnických soutěžích, a také proto si nás všichni všímali. Hodně kluků od nás mělo odhodlání a chuť do fotbalu po hodně dlouhou dobu – díky tomu i ve věku nad 35 let stále dnes hrají.

Máš pocit, že nyní nastává konec éry této generace?

Nevím, jestli je to přímo konec naší éry, ale rozhodně si myslím, že začíná nová éra. Když skončili Dennis [Irwin] a Roy [Keane], plno lidí cítilo, že právě tato událost je konec éry. Čas se nedá zastavit a postupně po mně skončí Scholesy, Giggsy a Edwin. Jenže je tu další generace. Nemanja Vidic, Rio Ferdinand, Darren Fletcher, Michael Carrick, John O’Shea, Wayne Rooney – ti všichni budou pokračovat. Manažer vybudoval tým s různými typy hráčů a úrovní zkušeností. Jsou zde hráči od 17 až do 37 let. Když se ti starší rozhodnou skončit, zastoupí je mladší a z nich se taktéž stanou právě ti zkušení.

Když Roy Keane opustil Manchester United, mysleli jsme si, že nikdy nebudeme moct nahradit takovýto charakter a takovéhoto hráče, ale dokázali jsme to jinými způsoby. Samozřejmě, žádného hráče nemůžete nahradit přesně tím samým. Ale je několik různých způsobů, jak ztrátu vykompenzovat. Až jednou odejdou Scholes a Giggs, stane se to znovu. I když, já opravdu netuším, jak tyto dva nahradit! Bude to neuvěřitelně obtížné. Jsou to speciální hráči, a stejně tak manažer. Ale klub bude pokračovat stále dál, jak už se to v historii několikrát stalo. Zodpovědnost si na sebe vezmou ostatní hráči, tím jsem si jistý. A oni musejí, protože tento klub má být úspěšný.

Na co si vzpomeneš ze svého debutu proti Torpedo Moskva v roce 1992?

Pamatuji si ho jen matně, protože jsem v něm nastoupil na poslední 3 minuty a sotva se dotkl míče. Myslím si však, že jsem určitě jednou vhazoval. Vím však, že to pro mě byl naprosto senzační moment, protože jsem poprvé hrál na Old Trafford za první tým. United byli vždycky mým snem. Takže tento debut byl vlastně i mým největším úspěchem, protože od té doby jsem už nechtěl, aby mi mé místo v týmu někdo vzal. Vždy je důležité mít v sobě ten pocit, ten adrenalin, abyste se nevzdávali.


Jaký z týmových úspěchů za dobu tvého působení zde, bys vyzdvihnul?

Úplně zřejmý je okamžik, který se udál pár minut před vítězstvím The Treble v Barceloně. To je jasné. Ten pocit se nedá popsat. Nikdy byste pro tuto událost nenašli ta správná slova. Bylo tu však mnohem více neuvěřitelných okamžiků. Řekněme třeba vítězství titulu v sezóně 2006/07, po tříletém čekání. Okamžiky, kdy tým vyhraje trofej a společně se spoluhráči ji zvednete nad hlavu, nelze ničím nahradit.


Hráči jako Ryan Giggs často hovořili o tom, že zklamání je často podněcuje k větším úspěchům. Díváš se na to stejně?

Zklamání nás opravdu občas vyburcují. Vasco da Gama v roce 2000, Maine Road v roce 2002, Leeds v loňské sezóně – katastrofa. Díky těmto momentům si uvědomíte, jak špatně se někdy můžete cítit. Ale také díky nim naberete nové zkušenosti. Nikdy nebudete mít kariéru v Manchesteru United bez toho, aniž byste občas prošli určitým zklamáním. Tak to prostě je. Monako, Dortmund, Leverkusen … všechny tyto momenty. Můžete se kvůli nim zlobit. Ale realita je taková, že každou soutěž může vyhrát pouze jeden tým. Fotbal je prostě jako na horské dráze – někdy nahoře, někdy dole – která je součásti mé dvacetileté kariéry. Je to stejné jako být ženatý!



Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!