Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – MUFC
Nezaradené

Neville: Proč jsem skončil ze dne na den |1/3|

Gary Neville v rozhovoru pro MUTV mluví  o jeho rozhodnutí odejít z aktivního fotbalu, a také se dívá zpět na některé z jeho nejlepších momentů v kariéře. V této části rozhovoru Gary vysvětluje, jak ke svému  rozhodnutí vlastně došel …





Svým rozhodnutím jsi hodně lidí velmi překvapil, můžeš nám alespoň trochu nastínit důvody, které vedly k tvému oznámení konce kariéry?

Nebylo to prostě ze dne na den; něco takového nepřichází takhle bezprostředně. Byla to kombinace několika událostí v posledních pár měsících a já jsem navíc před několika týdny mluvil s manažerem. Takovéto rozhodnutí prostě nemůžete udělat moc rychle. Dal jsem si na týden volno, abych o všem popřemýšlel, ale stále jsem přicházel ke stejnému závěru. Dostaví se prostě ten pocit, kdy jsem si uvědomil, že můj čas už vypršel a já musím skončit. Holt, když váš čas jednou vyprší, tak vyprší, a nic s tím neuděláte.


Mohl jsi zůstat alespoň do konce této sezóny. Proč jsi skončil v půlce?

Občas máte nějaký instinkt, který vám říká, co máte zrovna udělat – takový typ člověka jsem právě já. Cítím, že to je ode mě správné rozhodnutí. Po diskuzi s manažerem budu pokračovat v klubu až do konce sezóny, ale už ne ve funkci, kterou jsem dělal posledních 19 nebo 20 let. Možná budu pracovat s některými z mladých hráčů, ale to až po konci sezóny. Svůj poslední zápas jsem hrál proti West Bromu a hned po utkání jsem dospěl k závěru, že můj čas už vypršel, protože jsem se po předvedeném výkonu cítil velmi špatně. Nechtěl jsem to dále protahovat další 4 měsíce. Své rozhodnutí jsem sdělil manažerovi a poté i celému klubu, který pro mě za ta léta opravdu mnoho udělal. Všichni mé rozhodnutí akceptovali.





















Takže ke svému rozhodnutí jsi přišel po zápase proti West Bromu na Nový rok?

Nebylo to po tomto zápase, ale už při něm! [smích] Ne, doopravdy to bylo asi ještě měsíc předtím. Nemusíte to hned vzdávat po jednom nepovedeném utkání – už jsem mnoho takových za 20 let co tu působím, zažil a moc dobře vím, že se to může stát! Za můj konec mohl hlavně způsob, jakým jsem se cítil na začátku sezóny, přičemž jsem se k tomu ještě navíc zranil. Mentalita v tomto klubu v takovýchto situacích je rychle se uzdravit a vrátit se. Já už jsem však začal mít ve své mysli pocit, že to nezvládnu a věděl jsem, že můj čas nadešel. Dalším faktem také bylo, že jsem už týmu nepřinášel mnoho užitku. V posledních dvou sezónách jsem v každé z nich odehrál kolem 25 zápasů, ve kterých jsem ještě stále cítil, že stále mohu týmu něco nabídnout. Jakmile tento pocit jednou ztratíte, si uvědomíte, že už to prostě není ideální. Nechtěl jsem se jen vézt s týmem.


Možná bys preferoval na konci sezóny ještě jednou zvednout trofej, není to až moc tichý odchod z fotbalu?

Nemyslím si. Můžete si svoji kariéru ideálně naplánovat na papíře, ale skutečnost je taková, že v životě se to nikdy přesně takhle nestane. V dokonalém světě bych samozřejmě skončil s fotbalem až poté, co bych na konci sezóny zdvihl mistrovský titul. Ale to pro mě není reálné. To není skutečný život. Některé věci se v životě dějí, aniž byste chtěli. Po všem, co se poslední dobou stalo, je to prostě takto.


Když jsi přišel ke svému rozhodnutí, s kým jsi ho konzultoval?

Neradil jsem se s nikým. Rozhodl jsem se sám. Mluvil jsem sice se svou mámou, otcem a manželkou, ale to už jsem byl rozhodnutý. Ani mi to nezkoušeli rozmlouvat. Oni mě moc dobře znají a vidí způsob, jakým jsem za celých 20 let v tomto klubu přemýšlel. Pokud ve vaší duši přestane hořet ten plamen touhy po fotbale, něco není v pořádku. Zranění k tomu také vůbec nepomohou. Ani v dalších týdnech jsem své rozhodnutí nekonzultoval s nikým, spíše jsem všem v podstatě oznámil svůj konec. Kdo mě zná, akceptuje to; někteří možná mohou být z mého rozhodnutí zklamaní. Ale to už je život.




















Co na to řekl Boss?

Byl v pohodě. Zpočátku mi řekl, abych o všem ještě pořádně popřemýšlel, protože to není typ rozhodnutí, které lze brát na lehkou váhu. Snažil se mě co nejvíce podpořit a choval se ke mně senzačně. Jenže konec prostě někdy přijít musí. Mnoho lepších hráčů, než jsem já, opustili tento klub, takže to není žádný konec světa. Pro mě to je samozřejmě veliké rozhodnutí, ale nejdůležitější je, že tým si i nadále vede dobře. Vedeme tabulku o pět bodů a doufejme, že budeme pokračovat k získání titulu.


Mluvil jsi o tom se svými spoluhráči?

Ano, mluvil jsem s Paulem [Scholesem] a Ryanem [Giggsem]. Pravděpodobně už věděli o mém rozhodnutí o pár týdnů dříve. Společně jsme hráli fotbal 25 let. Se Scholesym se znám od svých 12 let a s Giggsym od 14 let. Proto jsem mluvil právě s nimi. Oni se mnou prožili celou moji kariéru. Momentálně jsou však oba v úplně jiném rozpoložení – stále předvádějí na hřišti naprosto neuvěřitelné věci a stále jsou to jedni z nejlepších hráčů Premier League, a samozřejmě Manchesteru. Doufám, že se na jejich hru budu moct dívat i v dalších letech.


Působil jsi v United každý den po dobu 20 let. Každý den jsi zde trénoval a hrál fotbal. Jak se vyrovnáš s tím, že najednou nic z toho dělat nebudeš? Je to celkem veliká změna životního stylu …

To sice je, ale pro mě vše nepřišlo až tak najednou. S tím, co se přihodilo v několika posledních letech, jsem měl stále pocit, že se moje kariéra pomalu chýlí ke konci. Klidně se to mohlo stát na konci minulé sezóny. Klub mě těsně před jejím koncem kontaktoval a David Gill se mě zeptal, jestli chci ještě dále pokračovat. Na to nemůžete říct ne. Hlavou mi stále běhaly myšlenky jako ‘jsi Gary Neville a hraješ za Manchester United, to je tvoje práce‘. Já jsem tomuto klubu fandil celý život a plno lidí by v této situaci nabídku Gilla odmítnulo. Při předsezónní přípravě jsem se však zranil a tím jsem byl mimo hru 4 týdny. Dokázal jsem se sice vrátit a trochu při trénincích nabrat zpět fyzičku, ale nehrál jsem vůbec soutěžní zápasy. V říjnu se mi obnovilo zranění kotníku, které jsem si poprvé přivodil před 4 lety. Brzy se však zranění zlepšilo a můj kotník byl v pořádku. Jenže to už jsem se dostal do bodu, kdy jsem si řekl, že ‘dost je dost‘.


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!