Devilpage.cz / sk – Fanúšikovské stránky najväčšieho futbalového klubu na svete – MUFC
Nezaradené

Fanouškovská kariéra: Marcel

Ve třináctém díle fanouškovské kariéry odpovídal diskutér na pl.cz, návštěvník posledního srazu a fanda Manchesteru United – Marcel.


Od kdy fandím Manchesteru United?
O Manchester United jsem se začal zajímat v roce 95. V mých začátcích bylo mé fandění úměrné mé rozumové vyspělosti – v roce 95 mi bylo 10 let, takže se u mě to pravé fandění teprve rozvíjelo. Proč jsem si v tak brzkém věku vybral United a proč láska k nim trvá dodnes, popisuju v další odpovědi.


Co mě zaujalo na tomto klubu a proč?
Pamatuju si to jako dnes, když jsem koukal na sportovní zprávy a zrovna dávali ukázky z anglické ligy, hrál tam nějaký chlapík s límečkem nahoru. Úplně mi učaroval. Když jsme s kámoši chodili čutat do balonu před barák, vždycky jsem si bral tričko s límečkem 🙂 Tehdy jsem ještě nevěděl, co je Manchester United za klub, ale díky Ericovi jsem si začal shánět informace a čím víc jsem věděl, tím hlubší jsem si vztah ke klubu budoval. V pondělí (možná v neděli) večer dávali na ČT2 pořad Sportovní ozvěny a vždy jsem v touze vidět Erica a MU čekal na obrázky z anglické Premier League. Po EURU 96 přišel Karel Poborský, díky němuž bylo zpravodajství o MU mnohem častější a podrobnější. Ve stejné době se začal dostávat do povědomí David Beckham, který v podstatě navázal na Ericovu slávu a stal se i mojí novou modlou.

Protože obecně mám rád historii, začal jsem si podrobně studovat právě tu manchesterskou. Velmi silně na mě zapůsobila éra Sira Matta Busbyho, konkrétně mnichovská tragedie a následné znovuzrození, které vyvrcholilo v roce 1968 vítězstvím PMEZ ve Wembley.

Nejvíce mě ale fascinuje příběh George Besta. Ačkoli jsem vzhledem k věku neměl nikdy možnost vidět ho hrát naživo, je to můj největší oblíbenec – jak herně tak i povahově.

Vrátím se k původní otázce „proč zrovna tento klub“ – historie, obrovské ikony a to podpořeno atraktivním herním projevem.

Kdy jsem viděl první zápas United?
Upřímně, nepamatuju. Anglickou ligu v 90. letech běžně sledovat nešlo. Takže jediná šance, jak vidět MU naživo v akci byly evropské poháry. Pamatuju si vypadnutí v roce 97 s Dortmundem, kdy Eric naprosto selhal v několika šancích. Byl jsem z toho hodně zklamaný. Ale jestli to byl můj první zápas? Tím si vážně nejsem jistý.

Kolikrát jsem viděl svůj tým v akci naživo?
3krát. Podzim 2008 West Ham doma (2:0), jaro 2009 Inter venku (0:0) a podzim 2009 Everton doma (3:0).


Můj nejsilnější zážitek z výletů?
Ač jsem v Anglii byl zatím pouze 2krát, zážitků mám mnoho. Rád vzpomínám, když jsme ihned po ubytování autem vyrazili na Old Trafford – bylo kolem půlnoci, ale museli jsme se jet prostě pomodlit. Tehdy jsem OT viděl poprvé. Když jsem si sáhl na sochu George Besta, prostupovaly mnou všechny možné pocity – radost, dojetí, euforie, pocit nesmrtelnosti. Tekly mi slzy.

O rok později jsme si nenechali ujít návštěvu Bishops Blaize – fanouškovské hospody pár kroků od stadionu. Věděli jsme, že tam bývá narváno, vyrazili jsme tedy dřív. Asi 4 a půl hodiny před zápasem jsme vešli dovnitř a skutečně – hospoda už byla plná, zpívalo se, pilo se pivko. Vrcholem každé předzápasové pitky v Blaize je vystoupení Peta Boylea, který je autorem mnoha chorálů. On sám má nejradši songy zaměřené na Cantonu – zde je ukázka (mimochodem na videu je vidět ManUboy).

Můj největší zážitek je ale celý výlet do Milána. Pokusím se ho ve stručnosti popsat…. Náš kamarád z Hvězdy Derek (dlouholetý permanentkář na OT) nabídl, že bude mít lístky na Inter venku. Neváhali jsme a nabídku přijali.

Letěli jsme v 6:30 z Ruzyně, kde nám měl Derek předat lístky. Bohužel lístky Derek zatím neměl, ale přislíbil, že budou. Naordinoval nám tedy, že ve 12 nám je předá u katedrály Duomo (v tu dobu jsme vůbec nevěděli, že nějaká katedrála existuje, natož pak kde přesně je :-)). Stihli jsme se mezitím ubytovat a vyrazili ke katedrále. U katedrály již bylo tisíce zpívajících mancs, kteří si pomocí piva ladili náladu na večerní zápas. Derek se bohužel neukázal a my se začali bát, že náš výlet se nakonec bude týkat nákupů módních doplňků :-). Nakonec asi ve 4 hodiny Derek přišel a měl 2 lístky, bylo nás ale celkem 5. Vyrazili jsme s ním do hotelu poblíž San Sira, kde údajně bydlí fanoušci, kteří disponují velkým množstvím lístku. Při cestě k hotelu se nás chytli další dva angličtí fanoušci, kteří přijeli do Milána „na blind“. Nakonec jsme od starých pardálů, kteří se svým týmem jezdí kdykoli kamkoli, lístky dostali. Shodou okolností přímo proti jejich hotelu byl hotel, kde byli ubytováni naši hráči.

Asi kolem páté odpoledne se z procházky vracel Sir Bobby Charlton. Je velmi silný pocit stát u někoho, kdo přežil mnichovskou tragedii a je nedílnou součástí klubu více než 50 let, po další chvilce šel do hotelu Teddy Sheringham, který zápas spolukomentoval pro anglickou TV. Ve stejném hotelu bydlel i Míra Bosák, který si s námi velmi přátelsky popovídal. Kolem sedmé již byl klubový autobus obestoupen davem fanoušků. My stáli v první řadě a měli jsme tak dokonalý výhled na všechny hráče, trenéry a další personál. Chodili dva metry kolem nás, někteří pozdravili a poděkovali za podporu (mezi nimi byl i Sir Alex), jiní se už soustředili na svůj výkon a fanoušky jakoby nevnímali.

Poté jsme již pěšky vyrazili na místo činu. Při cestě na stadion jsme potkali přibližně 85-ti letého fanouška, který se sotva o holi belhal. Šel sám a ze všech sil zpíval ob-la-di-ob-la-da Man United European champions – tedy chorál, který vznikl po vítězství v PMEZ 68 jako alternace na populární píseň od Beatles. To byl pro mě velký zážitek, zároveň i důkaz, že na venkovní zápasy champions league jezdí ti nejoddanější fanoušci.

Na stadion jsme dorazili přibližně hodinu před výkopem, náš sektor byl již zcela zaplněný. Někteří fans MU se chovali, jak kdybychom se vrátili o 20 let zpět – krádeže interáckých vlajek, jejich následné poplivání a pálení nebylo výjimkou. Naštěstí tvrdé jádro Boys San má své místo na opačné straně stadionu, tedy za domácí brankou.

Fandilo se s obrovskou energií, prakticky bez přestávky.

MU měl celý zápas převahu a prezentoval se velmi dobrým fotbalem, bohužel jediná ze snad 5 gólových šancí se nepodařila proměnit a zápas tak skončil 0:0. Myslím si, že moc týmů za posledních 8 let tak blízko k vítězství na domácím hřišti Josého Mourinha nebylo.

Po zápase jsme byli velmi unaveni a myšlenku jít se znovu podívat k hotelu hráčů jsme zavrhli, abychom místo toho hodinu bloudili ve snaze najít náš hotel. To jsme ještě nevěděli, že to byla obrovská chyba.

Druhý den jsme se šli podívat k San Siru, abychom tu monumentální stavbu viděli i za bílého dne. Zbylý čas jsme trávili prohlížením památek v centru města, z čehož byl nejvíc odvařenej MUfan 🙂

Kolem 8 večer jsme měli letět domů, bohužel letadlo mělo asi 4 hodiny zpoždění, z čehož jsme byli dost otrávení, protože druhý den většina z nás musela do práce. Poslední EURa jsme tedy utratili za alkohol, který jsme vybírali podle vzorce minimální cena x maximální počet % obsahu alkoholu. Zvítězilo nějaký šílený 14% (nikoli stupňový) pivo, kterých jsem vypil několik, což velmi poznamenalo moje chování. Nejen, že jsme se velmi hlasitě posmívali fanouškovi ManCity, co jako on dělá v Evropě, ale ve finále jsme zmeškali check in. Nakonec jsme se doprosili, aby udělali výjimku a pustili nás. Já jsem měl ale další konflikt při běžné kontrole carabinieri. Nemohl jsem najít pas a logicky mě nechtěli pustit do letadla, které mělo kvůli nám další zpoždění. Ve snaze dostat se do letadla jsem se s těmi hochy pustil do ostré hádky a zřejmě došlo i k fyzickému kontaktu, já si to naštěstí pamatuju velmi mlhavě. Ostatní kluci díkybohu uklidnili situaci a vše dopadlo dobře.

Asi o 14 dní později se nás Derek ptá: „Proč jste nepřišli po zápase k hotelu hráčů a fanoušků? Beckham s Cantonou tam popíjeli s fanouškama.“ V tu chvíli jsem se chtěl zastřelit a dodnes si vyčítám, že jsme nepřemohli únavu a k hotelu nešli.


Jak emocionální jsem fanda?
Zápasy velmi prožívám – jsem hodně emotivní, často se nechám unést a nadávám v návalech zlosti, jindy naopak bujaře oslavuju gól nebo vítězství.

Miluju zpívání chorálů. Na stadionu se snažím zapadnout a aktivně fandím. Bohužel na tribuně East Stand je atmosféra spíše podprůměrná a fanoušci tam moc nezpívají. Když jsme se po zápase s Evertonem vraceli fanoušky narvanou tramvají do hotelu, zpívalo se v jednom kuse. Nějakej zjizvenej týpek, který to tam rozjížděl a stál vedle mě z ničeho nic říká: „Mate, give us the song“. Začal jsem zpívat song podporující Wesley Browna (v tu dobu to byl mezi fanoušky velký hit) a přidala se celá tramvaj – užasný pocit.


Kolik financí jsem dal do klubu?
Zápasy:
Everton a West Ham 500 liber (hotel, lístky, návštěva stadionu, muzeum)
Inter 70 liber (hotel, lístky)

Obchod:
Dresy, trička, šály, DVD apod. cca 300 liber
Celkem tedy přibližně 900 liber


Jak často navlékám barvy Reds?
Dresy oblékám pouze při sledování zápasů, výjimečně si v nich zahraju fotbálek. Mám několik triček, které nosím spíš na doma. Docela často nosím některou z mých šál. Od přítelkyně jsem dostal tak před pěti lety řetízek s přívěškem ManUtd, který jsem snad ještě nesundal. Celkově musím říct, že mám spíše radši neoficiální věci, které se dají koupit v den zápasu v mnoha stáncích před Old Trafford.


Jakého suvenýru si nejvíc cením?
Nemyslím si, že mám něco, co by mělo velkou sběratelskou hodnotu. Osobně si ale nejvíce vážím dvou replik dresů. První z finále PMEZ 68, jedná se o netypicky dres modré barvy. A ten druhý je ze začátku 70.let s velkým bílým límečkem, na zádech číslo 7 a jmenovka BEST. Hrál jsem v něm i na posledním turnaji fanklubů v Praze.

Jaký je můj nejsilnější zážitek od dob fandění?
Díky tomu, že žijeme v nejúspěšnější éře klubu, je těch zážitků hodně. Ale nejsilnější asi penaltový rozstřel proti Chelski ve finále CHL2008, kdy jsme sledovali zápas ve Hvězdě. Drželi jsme se s ostatníma klukama kolem ramen a povzbuzovali naše borce. Při Terryho penaltě jsme hromově křičeli UNITED UNITED….  A vyplatilo se. Potom co Sar vychytal Anelku, jsme jak šílení skákali po stolech mezi pivama, házeli šálama a dresama – prostě neuvěřitelná euforie a radost, slavili jsme do ranních hodin.

A nejhorší?
Debakl doma od Liverpoolu. Velmi zklamaný jsem byl i z vypadnutí  v FA Cupu 2010 s Leedsem. Vypadnutí s Portem 2004 jsem obrečel.


Koho považuji za největší osobnost, která se v manchesterovském klubu mihla?
Za mého fandění je to jasný. Sir Alex Ferguson. Kdo jiný?! Proč právě on skvěle popsal ve své fanouškovské kariéře ManUboy. Já bych ještě doplnil, že mám rád rozené vítěze. Takoví lidé mají v očích něco zvláštního, jdou si za svým za každou cenu – to je právě SAF! Malá motivace nebo přejedení se trofejemi u něho neexistuje, zároveň toto dokáže přenést na hráče, což je asi to nejdůležitější. Dokud tu bude on, tak hráči pod ním vždy budou chtít vyhrávat.

Zní to možná jako samozřejmost, ale že to tak není se ukázalo v historii xkrát, naposledy třeba v Interu Milán, kdy Benitéz přebral skvělý tým, ale nedokázal do hráčů vštípit to co Mourinho.


Jsem oficiálním fanouškem klubu?
Byl jsem. Na letošní sezonu jsem ale kvůli Glazerům svoje členství neprodlužoval.

Vídám se s dalšími československými fandy United?
Ano, znám jich hodně. Vídáme se pravidelně na každém zápase. Jsme v každodenní komunikaci přes mail. Ve hvězdě sedáme u jednoho stolu společně i s anglickými fanoušky. Jeden z nich vypráví zajímavé historky, např. jak chodil na zápasy v 60. letech, nebo jak v 80. letech zavřeli jeho bratra do vězení kvůli bitce s fanoušky Leedsu.


Jak sleduji zápasy United?
Sleduji je právě se svými kamarády ve sportbaru Zlatá hvězda.


A na závěr má ideální jedenáctka:
VDS – Neville, Ferdinand, Vidic, Evra – Beckham, Keane, Scholes, Giggs – Cantona, Rooney

Pokud by bylo možné vzít jednoho hráče z historie, vezmu George Besta, dám mu kapitánskou pásku a postavím ho na Rooneyho místo.

Článek převzat z premierleague.cz, kde si můžete přečíst i další fanouškovské kariéry.


Pre zobrazenie komentárov sa musíte prihlásiť!